Když mají xenofobové svátek

5

Pár tisícovek lidí v Praze demonstrovalo proti uprchlíkům a „islamizaci Evropy“. Někteří se střetli se svými odpůrci.

Jednadvacetiletý mladík střílí během projevu Adama B. Bartoše na Loretánském náměstí výstražně do vzduchu plynovou pistolí. Přenosový vůz pracovníků Českého rozhlasu je napaden na Hradčanech při demonstraci Bloku proti islámu. Okolo stojící policisté prý jen odvětili: „Můžete si za to sami, protože lžete, najměte si svojí vlastní ochranku.“ Desítky neonacistů napadly demonstraci iniciativy Ne rasismu! na Malé Straně a večer se dokonce pokusily podpálit autonomní sociální centrum Klinika. Na Hradčanech, přímo před Pražským hradem, zase pro tři tisícovky lidí řečnil německy švýcarský nacionalista a dal vzpomenout na nejlepší výkony Adolfa Hitlera z třicátých let. Zpovzdálí vše smutně pozorovala socha T. G. Masaryka. To všechno bylo dnes k vidění v centru hlavního města při českém příspěvku k celoevropským protestům organizovaným německým hnutím Pegida.My jsme tady domaJedním z motivů dnešních xenofobních akcí bylo, jestli se nacionalistům podaří zopakovat úspěšný pochod k Úřadu vlády, kam 17. listopadu pochodovalo okolo pěti tisíc lidí a sjednotili se v něm podporovatelé Okamury, Konvičky, Bartoše, Zemana i nejupřímnějších nácků z DSSS. Mobilizace islamofobů všech vyznání na 6. únor, který byl současně mezinárodním dnem demonstrací proti uprchlíkům, odhalila soupeření mezi jednotlivými skupinami s politickými ambicemi. Největší naději jim dával právě společný závěrečný pochod. Příznivci jednotlivých táborů se už v přípravě navzájem obviňovali, nebo naopak vyčítali řevnivost svým zástupcům.

Spíš než rostoucí podporu dokázaly fašizující iniciativy, zaklínající se strachem z uprchlíků, svoji rostoucí agresivitu.


Bezpečnostní hrozbou je politika Chovance a Haišmana

bělá2-833x540

Zpráva ombudsmanky o podmínkách v detenčním zařízení Bělá pod Bezdězem naplno odkrývá hrůznost české imigrační politiky.

Na pražském hlavním nádraží se dívám do tváře dvouletému dítěti. Malá Marie se schovává za jeden ze zdejších sloupů a opatrně zkouší pobíhat sem a tam po nádražní hale. „Ztratila šest kilo váhy,“ říká její matka Mariam, Etiopanka, kterou propustili z detence – po dlouhých šedesáti osmi dnech. „Každý den jsem ostrahu prosila o trochu víc jídla pro mé dítě, o sklenici mléka nebo nějakou sladkost. Jak vůbec vysvětlit dítěti, že není jídlo, když pláče hlady? Také jsem žádala o teplejší oblečení. Nechtěla jsem nikdy nic pro sebe, ale aspoň něco málo pro ni. Když přišli v deset v noci a křičeli, ať vstaneme z postelí, protože nás musí spočítat, snažila jsem se vydobýt výjimku aspoň pro svou dcerku. Vždyť spí, naléhala jsem na strážce. Nedalo se s nimi hnout. Noc co noc jsem tedy své dítě probouzela a stavěla plačící na nohy, aby nás mohli zkontrolovat.“


Česká vláda za hranicí lidskosti

tabor-833x540

Česká vláda se svou pasivitou a alibismem stává spoluviníkem jedné z nejhorších krizí hodnot, jakou Evropa zažila.

Vzpomínám si, že když jsem se poprvé přihlásila jako dobrovolník do skupiny „Hlavák“, abych překonala vlastní zoufalství a pomohla běžencům aspoň v míře dané pokročilým těhotenstvím (které mi znemožnilo odjezd přímo do uprchlických táborů), byla jsem více než obezřetná. Manuál na zacházení s uprchlíky mě dílem bavil, dílem iritoval. Obavy z toho, že celá akce bude víc šílená než užitečná, podporovaly i mé vlastní představy o komunikaci s potřebnými – kterou jsem si nedokázala představit bez jisté dávky nadřazeného patriotismu, plynoucí už ze samotného rozdělení rolí. Jenže týden strávený ve společnosti lidí, kteří se už nevydrželi dívat na záběry z uprchlických táborů okolních států a sledovat ostudnou politiku české vlády, byl tím nejlepším týdnem za poslední dobu.


Prolomit hranice

makedonie-833x540

Fakt, že právě Německo momentálně vykazuje nejvíce odvahy v otázce uprchlické krize, je vzhledem k jeho postoji během řecké krize paradoxní.

V pátek 21. srpna obletěly svět fotografie a videa z makedonského pohraničí. Tři tisíce uprchlíků na nich prolamují řecko-makedonskou hranici a hrnou se přes ozbrojené policejní síly dovnitř země. Záběry a snímky, na kterých tváří v tvář samopalům stojí plačící malé děti, rodiče s nemluvňaty v náručí, těhotné ženy a další lidé toužící po životě v lepším světě, jsou tím nejvýmluvnějším dokladem našeho pojímání uprchlické krize. Tam, kde jedni riskují životy své i svých rodin s vírou, že jiný svět je možný, my stavíme stráže – po zuby ozbrojené vojáky. Stavíme je proti lidem, jejichž jedinou zbraní je naděje, že na světě existuje místo, kde se jednou třeba budou mít lépe než ve svém rodišti. Je smutné, že takto osudem zbídačení lidé přicházejí do Evropy zrovna v době, kdy definitivně odkryla svou pravou tvář a kdy se Evropská unie svými hodnotami už jen alibisticky zaštiťuje, aby zakryla vlastní selhání, a to i vůči jednotlivým státům uvnitř ní.