Bomby NATO padají jako konfety a zhoršují situaci

Vojenské akce Západu i Ruska na Středním východě jsou kontraproduktivní. Výsledkem budou jen další nevinné oběti a větší počet teroristů.

bombardování-833x540

„Útok měl možná za následek kolaterální škody v nedalekém nemocničním zařízení.“ Takto popsal anonymní mluvčí NATO nedávnou katastrofu v Afghánistánu, při které americké bombardéry zasáhly nemocnici v Kundúzu. Pojďme si to přeložit do normální řeči: „Vybombardovali jsme nemocnici a zabili jsme 22 lidí.“ Jenže slova „lidé“, „nemocnice“ a „bombardovat“, nemluvě o množném čísle první osoby, to vše je ve slovníku NATO zakázáno. Tiskovému oddělení aliance je totiž vštěpováno, aby nepoužívalo jazykové prostředky, které by mohly připomínat lidské vyjadřování.

Lhostejnost velmocí

Účelem toho všeho je vytvořit si odstup: distancovat se od zodpovědnosti, od důsledků a především od lidskosti těch, kteří byli zabiti. Ať už jde o cokoliv, hlavně nevytvářejte žádnou obrazovou představivost. Výrazy „kolaterální škody“ a „nedaleké“ naznačují, že zničení nemocnice v Kundúzu bylo vedlejším účinkem útoku na jiný cíl. Nicméně právě tato nemocnice provozovaná Lékaři bez hranic byla jediným terčem bombardování americkým letounem, který se na místo několikrát vrátil, aby shodil další bomby na budovu, z níž se mezitím snažili uniknout pacienti i zaměstnanci.

Invazí do Iráku v roce 2003, zničením tamní vlády a infrastruktury, rozložením irácké armády a zajetím tisíců bývalých vojáků stvořily USA s pomocí Velké Británie ISIS. Hnutí teď udržují při životě bombardováním.

Zajímavé přitom je, že NATO při této příležitosti nepoužilo eufemismus „operační útok“, ačkoliv v tomto případě by byl konečně příhodný. Napřed střílet, a až potom umlčet pochyby. Lži a eufemismus dodávají zločinu urážlivý tón. Zjevná lhostejnost NATO vůči životům a pravdě rozzuřila – a snad i zradikalizovala – další lidi, jichž se současný konflikt v Afghánistánu přímo netýká. Příslib prezidenta Baracka Obamy k internímu vyšetřování (spíše než k nezávislému pátrání, o které žádali Lékaři bez hranic) je nejlepší možnou americkou reakcí. V porovnání se svými dvěma předchůdci a možnými následovníky (včetně Hillary Clintonové) je totiž Obama ještě příkladem kontroly a otevřenosti. A přesto jeho ozbrojené síly shazují bomby jako konfety.

Neexistuje vlastně žádná okolnost, za které by bomby – ať už svržené z letounů či dronů z USA, Velké Británie, Ruska, Izraele, Saúdské Arábie nebo jiných zemí – zlepšily situaci. Naopak ji zhoršují. Neznamená to jistě, že pro leteckou válku nejsou důvody, ale pokud uvažujeme o takovémto kroku, je třeba se předem připravit na následky, a to daleko pečlivěji než u jakéhokoliv jiného vládního kroku. Přesto každý měsíc vidíme zprávy o leteckých útocích, které poukazují na nedbalost a impulzivitu. Tálibán, ISIS a al-Kajda samozřejmě bezstarostně zabíjejí civilisty a také je záměrně vraždí. To by ovšem mělo vést k potřebě vyzdvihnout morální rozdíly, a ne naopak.

Rozdmýchávání terorismu

Analýza z loňského roku vypracovaná skupinou pro lidská práva Reprieve odhalila, že snaha amerických leteckých sil zabít jednačtyřicet osob prostřednictvím dronů usmrtila celých 1147 lidí. Mnoho z nich byly děti. Některé původní cíle naopak vyvázly bez zranění, přičemž opakované pokusy je zasáhnout vedly k zabití celé řady nevinných lidí. Protože USA stále ještě nesčítají těla obětí – anebo o tom veřejnost neví – drtivá většina těchto úmrtí nám zůstane s největší pravděpodobností utajena. Jak podotýká analytik Paul Rogers, americké letectvo během doby, co pomáhalo kurdským bojovníkům vytrhnout syrské město Kobane ze spárů ISIS, shodilo 1800 bomb. Používalo dvousetkilové bomby, aby jimi zlikvidovalo třeba i osamocené motocykly. O populaci zabité během náletů skoro nic nevíme, ale nevypadá to, že by se nad tím někdo rmoutil, anebo třeba jen zamyslel.

Major vzdušných sil, který byl do bombardování zapojen, horoval nad tím, jak je „naprosto úžasné a vzrušující být součástí něčeho velkého, prostě jít a ty lidi tam srovnat se zemí“. Někdy taková samozvaná válka za civilizaci vypadá spíš jako souboj barbarů. Každá zbloudilá bomba, každý brutální noční útok, každý civilista, který zemře, každá lež, popření a bagatelizace, to vše dohromady skládá mozaiku vyzývající k narukování každého, kdo je s USA na válečné stezce. I proto to vypadá, že Washington své války prohrává na všech frontách. Tálibán znovu ožívá. Islámský stát, který rozhodně není poražený ani pod kontrolou, naopak roste a šíří se do severní Afriky, napříč Blízkým východem a na Kavkaz (což je vývoj, který intervence Vladimira Putina v Sýrii ještě urychlí). Čím víc peněz a munice totiž lijeme do Sýrie a Iráku, tím více sílí povstalci. A pokud náhodou USA a jejich spojenci uspějí, vítězství nad ISIS jen posílí Asadův režim, kvůli kterému již padlo nebo muselo uprchnout mnohem více lidí než kvůli ISIS. O co tu tedy přesně jde?

Propaganda a zisk pro zbrojovky

Invazí do Iráku v roce 2003, zničením tamní vlády a infrastruktury, rozložením irácké armády a zajetím tisíců bývalých vojáků stvořily USA s pomocí Velké Británie ISIS. Hnutí teď udržují při životě bombardováním. Čehokoliv se totiž USA a Velká Británie dotknou, to se nyní obrací v prach – buď přímo pomocí dronů a bombardérů, anebo je to zničeno prostřednictvím vznikajícího politického vakua. Pro tento chaos a jeho složité procesy, které západní armády uvedly do pohybu, nejsou k dispozici žádná jednoduchá řešení. Pro začátek by snad stačilo učinit přítrž zhoršování celé situace. Ale obří síť zpravodajských služeb a vojenských stavů, které se žádný prezident od dob Jimmyho Cartera nesnažil udržet pod kontrolou, obrovské výnosy pro zbrojovky a dodavatele válečného materiálu, mediální obraz konfliktů, který slouží jen ke zmatení a balamutění lidí – to vše pomáhá zajistit, aby ozbrojené síly (jakkoliv jsou bezúčelné a kontraproduktivní) působily dojmem, že je nelze zastavit. A zapojení Ruska do syrského konfliktu s velkou pravděpodobností přinese ještě šílenější důsledky.

Tyto války nemají žádné jasné cíle, a pokud ano, tak se každý měsíc mění. Neexistuje žádný jasný obraz toho, jak vypadá vítězství nebo jak ho lze dosáhnout. Po dvanácti letech války v Iráku, čtrnácti letech bojů v Afghánistánu – i po několikrát oznámeném vítězství či stažení vojsk – působí vojenské akce dojmem, že pouze nahradily někdejší brutalitu a chaos novou verzí téhož. A pokračuje to dál. Zdá se, že válka se stala účelem sama pro sebe.

Navíc tu máme britskou vládu, která nejprve pracovala v utajení – a to i navzdory nevoli vyjádřené parlamentem. Dnes ovšem servíruje své nálety v Sýrii jako test mužnosti. David Cameron, jehož parlamentní strategie jsou vždy jasné a jeho vojenské strategie naopak nikdy jasné nejsou, se snaží připojit k další neúspěšné vojenské intervenci, která zřejmě opět jenom rozdmýchá terorismus. Ohromující pokrok v technologiích, ve vojenské organizovanosti a připravenosti zasáhnout učinil bombardování snadnějším než kdykoli dříve a zároveň ztížil řešení jeho následků.

Autor je publicista.

Z anglického originálu NATO’s Bombs Fall Like Confetti, not Containing Conflict but Spreading It publikovaného deníkem The Guardian přeložila Linda Fořtová.

Převzato z http://a2larm.cz/2015/10/bomby-nato-padaji-jako-konfety-a-zhorsuji-situaci/