Podpora Klinice a fašistická blamáž

Po útoku neonacistů na Kliniku se autonomnímu centru dostalo nebývalé podpory.

Klinika

Autonomní sociální centrum Klinika přečkalo další křest ohněm, a to doslova. O tom, co se stalo, jsme informovali v prohlášení samotné Kliniky ještě týž den a v prohlášení solidarity Anarchistické federace den poté. Nyní tedy k tomu, co následovalo, kdy se začal rozplývat kouř z věcí hořících ve vestibulu budovy.

Samotný útok z pohledu příležitostného návštěvníka centra podává Josef Patočka ve své reportáži na Deníku Referendum, která rozhodně stojí za přečtení. Ukazuje, že při podobném napadení se může ocitnout kdokoliv, reakce lidí mohou být různé, ale jako nejúčinnější se bezesporu jeví připravenost a schopnost zachovat rozvahu. Zároveň je jeho výpověď důkazem jak osobního, tak kolektivního odhodlání neuhnout před výhružkami, i kdyby byly zhmotněny do podoby žhářského útoku, jako tomu bylo na Klinice večer 6. února.

Fungující hnutí

Tato událost ukázala, že v rámci antiautoritářského hnutí, jehož je Klinika důležitou součástí, fungují v praxi principy solidarity, osobního nasazení a spoluodpovědnosti. To se projevilo zejména krátce před útokem, kdy lidé na Klinice byli informováni o blížícím se nebezpečí, a bezprostředně po něm, kdy se během velmi krátké doby na místo dostavily desítky lidí, kteří zajistili podporu napadeným a zároveň se hned zapojili do zabezpečování objektu a držení hlídek. Vedlo toho se Klinice ihned dostává morální podpory od ostatních subjektů antiautoritářského hnutí, které jí vyjadřují svou solidaritu a dále šíří informaci o útoku, a z prostředí alternativních klubů a aktivit (viz např. ‪#‎jasuklinika‬ – můžete se přidat i vy).

Hned na druhý den, neděli 7. února, je svoláno do parku sousedícího s autonomním centrem shromáždění na jeho podporu. Desítky lidí jsou tu od rána, kolem třetí odpoledne jsou to už zhruba víc jak tři stovky. Nechybí tu ani místní skupina AF, abychom neskromně jmenovali i sami sebe, a další anarchisté a anarchistky. Složení účastníků je ale samozřejmě mnohem pestřejší a dává jasně znát, že po více než roce existence si Klinika našla místo v srdcích mnoha lidí.

Přítomní si v parku vyslechli pár krátkých projevů, načež podle vlastního uvážení mohli také přiložit ruku k dílu a pomoci s úklidem, a to nejen bezprostředních škod, ale i v okolí budovy. A tak se sbíraly střepy, zdobily desky usazené na místech vymlácených oken a shrabávalo listí v přiléhající stráni. Společná práce je totiž víc než demonstrace.

Klinika v ústech politiků

Z útoku na Kliniku se rázem stává politikum a po dni plném demonstrací vlastně i taková kyselá, i když mediálně vděčná, třešnička na dortu završující štvavé tirády českých i zahraničních slovních islamobijců.

Na nedělní akci odsuzující útok xenofobních chuligánů dorazili i někteří politici, kteří jsou pro média samozřejmě zajímavější než zbylé stovky přítomných. Dostavil se například ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD), který je sám velkým trnem v oku Konvičkovi a jemu podobným, pro něž jsou lidská práva sprostým slovem a údajným nástrojem ke genocidě evropských národů. Zajímalo by nás ale, jestli se Dienstbierova slova o tom, že je třeba se nenávisti postavit, prosadí ve vládě ve formě oficiální organizace pomoci uprchlíkům navzdory Babišovi, který už sám sebe vidí jako „českého“ Orbána. Senátor Václav Láska (SZ) přišel jako obyčejný účastník, slovo si ale vzal ve chvíli, když jeho předřečník obvinil celou politickou reprezentaci z ignorace, aby ujistil, že se najde i několik politiků, kteří vlastně takovými ignoranty nejsou.

Vedle takto předvídatelných politiků se tu ale objevila třeba pražská primátorka Adriana Krnáčová (ANO), která pro média uvedla: „Praha je otevřené, mezinárodní město, které nesnese podlé projevy rasové, národnostní a náboženské nesnášenlivosti.“ Škoda, že nepromluvila i o nesnášenlivosti sociální, která se v hlavním městě projevuje v procesech gentrifikace, hájením zájmů developerů a buzerováním lidí bez domova.

Útok odsoudil premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD), ale i starostka Prahy 3 Vladislava Hujová (TOP 09), která podle svých dřívějších vyjádření Klinice zrovna nefandí.

Je dost možné, že někteří politici tak trochu čekají, až se stane nějaký násilný čin, aby pak vystoupili s vyjádřením, že takhle teda ne, i když do té doby kolem nenávistných vyjádření častokrát svých vlastních spolustraníků jen tiše krouží.

Ve dvojím ohni

Klinika tak po roce opět čelí kontaktu s politiky, s nimiž v rámci svého autonomního fungování nechce mít nic společného. Politická reprezentace ji de facto nezajímá, jelikož její vlastní politika vychází zdola a chce být zasazena zejména v rámci sousedství a naplňovat potřeby, které vlastně skoro nikde jinde v celém hlavním městě realizovat nelze.

Na druhou stranu se takový zájem některých politiků ve spojitosti s útokem na Kliniku může ve finále i docela hodit, protože březen bude zlomovým měsícem v otázce dalšího osudu tohoto autonomního centra a každý se může – třeba právě při takové příležitosti – na vlastní oči přesvědčit, o jaký projekt že se to vlastně jedná.

Klinika už jednou dokázala, že si dokáže udržet svou tvář i v případě komunikace s jednotlivými elementy moci. A není důvod myslet si, že by to neustála ani tentokrát a snažila se jakýmkoli způsobem reprezentantům státu, úřadů a místní samosprávy podbízet.

Náckové k politování

Samostatnou kapitolou je pak ubohá role neonacistických rváčů, kteří se pokusili Kliniku podpálit. Podobný pokus jejich soukmenovců před několika lety ve Vítkově skončil doživotním zmrzačením malé holčičky. Tentokrát ale výsledkem byla jen jedna rozbitá hlava, což spravilo pár stehů, a ohořelá část vestibulu Kliniky, což zas rychle napravuje vlna solidarity s Klinikou a odhodlání nenechat se útokem zastrašit.

Není příliš pochybností, že útočníci byli titíž jako během pokusu o napadení demonstrace „Solidarita bez hranic: proti pevnosti Evropa“, kterou svolala Iniciativa Ne rasismu. Neonacisté z prostředí slávistických chuligánů, charakterističtí svými bílými kuklami, chtěli napadnout průvod. Zjevně je zaskočilo, že se jeho účastníci nezalekli. Přes takřka absenci policistů se odhodlali jen k pořvávání a hození pár dlažebních kostek a lahví.

Tragičnost jejich počínání pak dovršili milovníci konspiračních teorií z řad těch, v jejichž jménu chtěli bojovat s nenáviděnými „sluníčkáři“. Z neonacistů udělali bandu zakuklených policejních provokatérů a z tajného policisty, který (do té doby spořádaně ve dvojici se svým kolegou „infiltrovaně“ kráčel s antifašistickou demonstrací) se jim to snažil přátelsky (pravděpodobně se neviděli poprvé) rozmluvit, jejich řídícího důstojníka. To by bylo legrační do té doby, než člověk podobné teorie začne číst i z druhé strany, která nemá zjevně po policejní operaci Fénix k přemítání nad policejní provokací daleko. Realita ale v tomto případě bude mnohem prozaičtější. Obyčejná neschopnost policie i při tak velkém nasazení identifikovat početnou neonacistickou bojůvku, což pak zachraňuje jeden fízl v civilu a pár čepičářů.

Skupinka maskovaných neonacistů operujících bez pozornosti policie po Praze po neúspěšném pokusu napadnout demonstraci odpůrců fašismu, který zakončila úprkem, prohnala pár lidí na Hlavním nádraží, a když ani tam nebodovala, vyrazila zlepšit skóre na Kliniku. Výsledek jejího řádění ale moc nepotěšil ostatní xenofoby, kteří se vydali do ulic spílat svým imaginárním nepřátelům – uprchlíkům, muslimům a vlastizrádcům. Jejich akce totiž byly mediálně zastíněny právě násilnými aktivitami zmíněné skupiny nácků a jejich snaha omluvit to další konspirační teorií budí především úsměv a upřímné politování bludy zkoušené mysli.

Převzato z http://www.afed.cz/text/6360/podpora-klinice-a-fasisticka-blamaz