Přerámování jedné ostudy

S umělecko aktivistickým kolektivem DE-FENCE, jenž vystříhal drátěné srdce v oplocení uprchlického tábora v Drahonicích, jsme hovořili nejen o potřebě solidarity a možnostech přímé akce.

defence_pic_1-833x540

Jaká byla vaše motivace k tomu, jít a udělat díru ve tvaru srdce v plotě u uprchlického tábora v Drahonicích?
Je to forma protestu. Štve nás, co se tady v posledních měsících děje a jaká hysterie se okolo uprchlíků rozpoutala. Ta obecně sdílená nenávist vůči lidem, kteří utíkají před válkou a útlakem, se navíc stupňuje. Namísto pomoci tu ale dochází k věcem, které byly ještě před nedávnem v Evropě nemyslitelné. Nemohli jsme k tomu zkrátka zůstat lhostejní.

Co konkrétně míníte tím, když říkáte „nemyslitelné“?
Stačí se jet podívat do takzvaného detenčního zařízení pro uprchlíky v Bělé, aby si člověk udělal představu, k čemu tady pod záminkou ochrany jakýchsi blíže neurčených evropských hodnot směřujeme. Dokud byly obrazem doby plané debaty nad kvótami pro tisícovku lidí v nouzi, zatímco v pohybu jsou jich miliony, bylo to jen hloupé a nevkusné. Dnes ale politici zcela vážně debatují nad možností potápět lodě převážející uprchlíky nebo budovat obří lágry v Africe a nikdo se nad tím už ani nepozastavuje.
Solidarita je skoro sprosté slovo, Evropa se opevňuje a pomocnou ruku státu při selekci vhodné hrstky adeptů pro udělení trvalého pobytu nabízí třeba i nejvyšší představitelé zdejší katolické církve. To považujeme za ještě donedávna nemyslitelné. Hraničí to s fašismem. A to se ani nebavíme o tom, kam se za tu dobu posunula tradiční lidová nenávist vůči menšinám, kterou politici tak rádi přiživují.

Největší radost budeme mít momentálně z toho, když se nám podaří získat dost peněz, aby to nakonec někomu reálně pomohlo. Když se ten přerámovaný ostudný kus zcizeného státního majetku využije pro změnu k něčemu dobrému.

Co si od vaší intervence slibujete?
Nejde nám pouze o to, jaký dopad bude mít akce navenek, šlo i o vnitřní potřebu nějak se vymezit. Nezastíráme ale, že nám jde také o peníze. Když jsme si z oné někdejší drahonické věznice, v níž jsou dnes zavření uprchlíci, odnesli vystříhané srdce z pletiva, byla by škoda ten artefakt nějak smysluplně nevyužít. Veškeré peníze získané jeho prodejem chceme dát právě na podporu uprchlíků. Je nám sice obecně proti srsti celý trh s uměním a jeho redukování na pouhé zboží, ale v tomhle případě uděláme rádi výjimku.
Kromě toho doufáme, že tato přímá akce může být inspirativní. Bylo by ideální, kdyby náš akt protestu motivoval i někoho dalšího, protože věříme, že podobné subverze mohou v součtu měnit zavedené pořádky.

Proč jste zvolili zrovna tvar srdce?
Přišlo nám jako obecný symbol lidskosti, která tady zoufale chybí. Samozřejmě je v tom trocha patosu, ale vzhledem k okolnostem snad snesitelného. Potřebovali jsme nějaký tvar a rozměry, kterými by bylo možné z tábora uniknout a srdce má kromě jiného i estetickou hodnotu.
Doufáme, že nebudeme obviněni z budování kultu Václava Havla, k tomu máme hodně daleko. Na druhou stranu je srdce i kvůli Havlovi symbol do značné míry kontroverzní, a pokud vyvoláme nějakou debatu o jeho obsahu, nebude to možná na škodu. Bývalí disidenti a lidé, kteří se obdivem k Havlovi tak rádi zaklínají, dnes v souvislosti s uprchlíky nejsou prakticky slyšet. Místo toho posloucháme moudra užitečných idiotů typu Aleše Brichty nebo Slávka Jandy, kteří svými nenávistnými projevy v důsledku především posouvají hranice možného pro xenofobní politiky hlavního proudu. Těžko říct, kam zmizeli jindy nepřehlédnutelní pravdoláskaři.

Jak hodnotíte jiné aktivity na podporu uprchlíků?
Podobných uměleckých intervencí tady podle nás zatím moc nebylo. Uprchlíky v tuhle chvíli nejviditelněji podporují různé dobrovolnické iniciativy, jejichž činnost se dá docela přiléhavě označit za radikální sociální práci. Působí mimo oficiální neziskovky, pomáhají s velkým nasazením a zdarma. Navíc proti vůli státních orgánů, které se uprchlíkům snaží život především maximálně znepříjemnit. Tito lidé mají náš obdiv a rádi bychom pomohli také my jim, aby mohli pokračovat i ve svých finančně nákladných aktivitách. Řeč je třeba o výjezdech do sběrných táborů v maďarském pohraničí.
Sympatický nám byl i apel advokátní komory, která vyzvala své členy, aby se sebrali a vyrazili do zdejších sběrných táborů asistovat s právní pomocí, které se uprchlíkům ze strany státu naprosto nedostává. Také zatím zhruba dvacítka právníků, která na výzvu reagovala, nešetří kritikou na podmínky v českých zadržovacích táborech. Pokud uspěje žaloba proti nesmyslné institucionální šikaně uprchlíků, která se připravuje, bude to skvělé.
Těší nás zároveň úspěch první a dosud největší sbírky na podporu uprchlíků, která vznikla v pražském autonomním sociálním centru Klinika. Prouprchlických iniciativ je tady nicméně pořád žalostně málo vzhledem k počtu lidí, kteří pomoc potřebují.

Dala by se inspirace k solidaritě hledat i jinde?

Zajímavým příkladem radikální přímé akce je třeba zkušenost z australského Woomery, kde aktivisté přiběhli k místnímu detenčnímu táboru, zničili ploty, vypáčili sloupy a za bílého dne osvobodili vězněné uprchlíky. Říká se, že násilí nic neřeší, ale v tomhle případě právě ona konfrontace stovek zakuklených aktivistů s policií a bachaři nakonec přispěla k tomu, že byl tábor později zrušen úplně. Inspirativní byl také počin Javiera Telleze, jenž se v roce 2005 nechal vystřelit z děla přes hranici mezi Mexikem a USA.

Proč považujete zrovna přímou akci za vhodný nástroj protestu v dnešní rozjitřené době?

Těch front je více, každý ať pomáhá, jak umí. Bezprostřední práce s uprchlíky je velmi důležitá, zároveň se tady ale podle nás svádí důležitý boj o veřejný prostor, o způsob interpretace takzvané uprchlické krize, v němž zatím solidarita dostává pořádně na frak. Když rezignujeme na lavinu nenávisti, která se na nás ze všech médií valí, může se nám to v budoucnu dost vymstít. Dnes jsou to uprchlíci, zítra to mohou být staří a chudí. Přímá akce je způsob, jak vstoupit do diskuse a dát celé situaci jiný rámec. Někdo možná může říct drze a s humbukem, ale nám se náš akt zdá pořád dost krotký, když uvážíme, co se děje.

Ve svém manifestu píšete, že v České republice vznikají nové koncentrační tábory. Není to poněkud nadsazené, nebojíte se, že to může urážet třeba osoby přeživší holokaust?

Nijak zvlášť nadsazené nám to nepřijde. Není to koneckonců jen náš slovník. Před měsícem se byl v Bělé podívat někdejší rektor Masarykovy univerzity v Brně Jiří Zlatuška a sám tenhle příměr použil pod dojmem otřesných podmínek, které tam viděl. Když tedy o koncentrácích mluví poslanci za vládnoucí koalici, domníváme se, že můžeme s lehkým srdcem i my.

Neradi bychom se přitom nějak dotkli lidí, kteří přežili holokaust, na druhou stranu ten, kdo prošel nacistickým koncentrákem, bude podle nás v prvé řadě dotčen, že sedmdesát let od konce války se znovu do oplocených a se zbraněmi v rukou střežených táborů zavírají nevinní lidé na základě etnického principu. Jak jinak tahle zařízení nazývat? Zařízení pro zajištění cizinců je neutrální byrokratický newspeak, který má zakrýt skutečný stav věcí. Nikdo zatím pořádně nevysvětlil, k čemu ta zařízení mají sloužit a na základě čeho jsou zde několik měsíců vězněni lidé, kteří se z hlediska českého práva dopustili tak maximálně přestupku. Seberou jim osobní věci, mobilní telefony, přijdou o všechny peníze. V Bělé fungují při kapacitě sedmi set lidí pouze čtyři sociální pracovníci. Chybí tlumočníci, právní pomoc. Drtivou většinu civilních zaměstnanců tvoří ostraha soukromé bezpečnostní agentury. Po skončení „detence“ jen vyvedou bachaři někdejšího vězně před areál – s tím, aby do určité doby opustil hranice republiky. Na cestu dostane čtyři stovky z eráru. Je to úplně absurdní. Takhle drsný přístup nemají k uprchlíkům ani v orbánovském Maďarsku.

Kdybyste se měli rozhodnout, považujete tuto akci spíše za aktivistickou, nebo uměleckou?
Vlastně si ani moc vybírat nechceme, naše umělecké projekty mají vždycky nějaký politický podtext. Forma bez obsahu je dekorace a o tu nestojíme. To, co děláme, asi nejlépe vystihuje ošklivý termín „artivismus“. Když jsme v noci v kuklách vystříhávali díru do vězeňského plotu, byla to adrenalinová přímá akce, aktivismus. Mnohem větší část naší práce se ale týkala výroby a instalace onoho bezmála stokilového uměleckého artefaktu. Při čistě aktivistických projektech nic podobného nevzniká. Většinou vše skončí u nějakého guerillového videa. Zároveň je naše odhodlání celou tu věc prodat a peníze využít na pomoc uprchlíkům vyjádřením našeho politického postoje. Tak si vyberte.

Uvědomujete si, že právě pohyb na hranici nebo za hranicí zákona, může v dnešní době působit jako chytrý reklamní tah, který dobře prodává?
Jasně, komodifikace protestu, revolty je už hezkých pár let skvělý způsob, jak se snadno a dobře prodat. Umělec si zachová image rebela a nemusí se zříkat luxusu a slávy, který nabízí nespravedlivá společnost, na niž útočí. Tenhle typ uměleckého undergroundu a vykleštěné subverze se nám protiví. Využíváme sice stejný mechanismus, ale zůstáváme v anonymitě a kromě zážitku a dobrého pocitu z toho nic nemáme. Nebudujeme značku, jako třeba naposledy Ztohoven svou v podstatě trapnou a bezobsažnou trenkovou intervencí. Kupříkladu abychom v Paralelní polis prodali za bitcoiny více kávy.

Co se musí stát, abyste akci považovali za úspěšnou?
Největší radost budeme mít momentálně z toho, když se nám podaří získat dost peněz, aby to nakonec někomu reálně pomohlo. Když se ten přerámovaný ostudný kus zcizeného státního majetku využije pro změnu k něčemu dobrému. Největší úspěch by samozřejmě byl, kdyby tu už podobné lágry nikdy neměly místo. Neplácáme se ale po ramenou, že jsme spasili svět. Je nám jasné, že je to běh na dlouhou trať, ale příklady táhnou. V tuhle chvíli už probíhají další akce. Nenávist je na každém kroku a stále roste, takže je pořád na co upozorňovat.

Převzato z http://a2larm.cz/2015/11/preramovani-jedne-ostudy/