Příčiny uprchlické krize? Války, bída a ekonomické vykořisťování

class=“entry-content“>

V debatě o uprchlících jen málo slýcháme příčiny, proč tato situace nastala. Ty najdeme v zahraniční politice USA a Evropy, zejména v jejich intervencích v zemích Blízkého východu a na Balkáně. Bez systémové změny však nelze problém uprchlíků vyřešit.

refugees_welcomeJe konec 90. let a ve Spojených státech se schází skupina neokonzervativcích politiků, analytiků a politických pracovníků, aby dali dohromady dokument, který vejde ve známost pod názvem „Project for the New American Century” (Projekt nového amerického století). Součástí tohoto dokumentu jsou tři základní osy: armáda musí být dostatečně silná, aby se dokázala postavit současným i budoucím výzvám; zahraniční politika, která pevně a cílevědomě prosazuje americké principy v zahraničí; a taková politická reprezentace, která bude chápat globální odpovědnost USA.1 V překladu do běžného jazyka to znamenalo, že USA si měly zajistit schopnost porazit nepřítele kdykoli a kdekoli, ať už jím měl být kdokoli. Osvojil si ji vládní kabinet Goerge W. Bushe, v němž hlavní roli hrály postavy jako Dick Cheney (viceprezident) s vazbami na energetický byznys, Colin Powell (ministr zahraničí) a Donald Rumsfeld (ministr obrany).

Projekt Nového amerického století byl jen jedním ze dvou pilířů, na kterém stála Bushova politika. Tím druhým byla energetická doktrína, která vycházela ze zprávy o americké energetické situaci. Předsedou této komise byl Dick Cheney. V květnu 2001 vydala tato komise zprávu, ve které předvídala, že závislost USA na zahraničních zdrojích energie (zejména ropě) může vzrůst z 52 procent na 66 procent v roce 2020. Washington měl povzbudit zahraniční producenty ropy, aby surovinu více těžili a také více prodávali právě jemu. Problémem této strategie bylo to, že ve velké většině selhaly pokusy USA diverzifikovat své dodavatele tak, aby nebyly závislé na producentech z OPECu. Na Blízkém východě tak muselo dojít k zásadní změně politického uspořádání.

Dvě intervence: Afghánistán a Irák

S útoky na Světové obchodní centrum dne 11. září 2001 se militarismus a energetická bezpečnost vhodně propojily. Prvním cílem byl Afghánistán, který v sobě spojoval dva problémy. Zaprvé nedořešený, ale stále chtěný plynovod z Turkmenistánu do Pákistánu, jenž by pomohl snížit regionální roli Íránu. Druhým problémem byl Usáma bin Ládin, kdysi CIA podporovaný, nyní však spíše na obtíž. S podporou tzv. Severní aliance vstoupily americké a evropské jednotky do Afghánistánu. Vojenský plán měl vypadat jako rychlá ofenzíva, která nastolí v zemi prozápadní vládu, jež bude loajální k prosazování místních geopolitických zájmů Západu. Tálibán, do té doby americký spojenec, se kterým ještě administrativa prezidenta Clintona jednala o výše zmíněném plynovodu, bylo potřeba zbavit moci. Jenže Tálibán, jakkoli zkorumpovaný, vznikl jako guerillové hnutí proti sovětské invazi v 80. letech a tuto zkušenost si s sebou nesl pořád. Ani moderní technika, která zajistila Západu rychlé dobytí měst, se ale nedokázala vyrovnat s nevýhodou hornatého a těžko přístupného terénu. V něm dodnes operují směsice skupinek Tálibánu a Al-Kájdy a střídavě dobývají a opět ztrácejí některá města a oblasti. Situace se tak ani po 15 letech od prvního útoku výrazně nezlepšila.

Nedávná zpráva OSN hovoří o tom, že jen za první polovinu roku 2015 zde zemřelo 1592 lidí a více jak 103 tisíc jich muselo opustit své domovy.2 Lidé z Afghánistánu jsou tak logicky jednou z hlavních skupin, která se snaží utéct před hrůzami války.

V lednu 2002 ve Zprávě o stavu Unie zaútočil G. W. Bush na nového vůdce tzv. osy zla, Saddáma Husajna. Irák byl těžce zasažen už na počátku 90. let v průběhu první Války v Zálivu. Tehdejší generální tajemník OSN Martti Ahtisaari prohlásil, že „konflikt způsobil téměř apokalypsu a většina prostředků k modernímu životu byla zničena.“3 Následné sankce měly donutit Husajna, aby se podrobil vůli USA. Místo toho však diktátorovu pozici posílily a uvrhly statisíce lidí do ještě horší materiální bídy. Nový tajemník OSN Kofi Annan a několik zvláštních vyslanců OSN v Bagdádu hovořilo o humanitární katastrofě.4

Navíc se Saddámově režimu otevíraly i obchodní příležitosti. První dohoda byla podepsána v roce 1997 s ruským Lukoilem. Následovala Čínská národní petrochemická společnost, francouzský Total, kanadský Ranger Oil, dvě indické společnosti atd.5 Rusko, Francie a Čína byly pro odvolání sankcí, protože by jim pak Irák mohl začít splácet své dluhy. Podnikání evropských společností v Iráku bylo pro USA nepřijatelné zejména v kontextu výše zmíněné energetické strategie.

19. března 2003 pak začaly letecké údery, po kterých následovala pozemní invaze tzv. Koalice ochotných (USA, VB, Austrálie, Polsko). Během 21 dnů získala koalice kontrolu nad většinou území a začala instalovat novou, vůči USA loajální vládu. Jak ale dobře popsala Anne Alexander ve svém článku v předminulém čísle Solidarity (č.100/2015), veškeré varianty politického uspořádání se v Iráku hroutily, dílem kvůli sektářství, které USA podporovaly, dílem díky korupci a nevraživosti vůči politickým představitelům okupantů.6

Odhad mrtvých v souvislosti s invazí se pohybuje mezi 140-162 tisíci civilisty.7 Hospodářská situace je i po 12 letech od invaze katastrofální. Více jak 28% iráckých rodin žije pod hranicí chudoby, což je cca 9,5 milionu lidí – pro srovnání jako téměř celá ČR.8 I proto je řada Iráčanů svolná nechat se najmout Islámským státem a bojovat v jeho řadách. Na rozdíl od nefunkční a zkorumpované centrální irácké vlády platí ISIS štědře, téměř 400 dolarů měsíčně.9 A není tak divu, že právě zhroucený a rozbitý Irák se stal líhní pro ISIS a jeho masivní nástup.

Syrská tragédie

Na počátku roku 2013 bylo v oblasti města Homs a Aleppo zlikvidováno na půl miliónu domů a na půl miliónu dalších jich bylo poničeno, což přinutilo místní obyvatele hledat bezpečí v jiných částech Sýrie nebo sousedních zemích. V roce 2014 odhady hovořily o tom, že své domovy musela opustit už polovina syrského obyvatelstva, tj. něco okolo 10 milionů lidí. V podmínkách takovéto socioekonomické devastace a lidské katastrofy získávaly ISIS a další džihádistické skupiny na síle. K tomu přispívalo i rozdrcení a umenšení vlivu Svobodné syrské armády jako základní formy lidového odporu proti násilí a krutostem baasistického režimu.

Revoluční proces v Sýrii je dnes ve velice špatném stavu díky kombinaci devastujících útoků Assadova režimu a boje proti reakčním silám islamistů. Na všech dříve osvobozených územích, která ovládl ISIS a jemu podobné skupiny, dochází k potlačování všech lidových hnutí. Pro ty, kteří se jako například členové Syrského revolučního proudu rozhodli zůstat a nadále politicky nebo vojensky bojovat za osud syrské revoluce, představuje náročný úkol spojit různé sítě k sociální mobilizaci ve válečných podmínkách. Pro mnohé však znamená útěk jedinou variantu, protože tou druhou možností je často jejich jistá smrt. Vražedná patová situace se zřejmě díky ruské a íránské podpoře Assadova režimu jen tak nezmění. Přitom skutečně účinnou formu odporu ukazují kurdské lidové milice ze severu Sýrie. Ty jsou však dnes bombardovány a jinak napadány Tureckem.

Vyprázdněné Kosovo

Mnohem blíže místnímu vnímání je Kosovo. Jeho obyvatelé tvoří jednu z významných skupin, které emigrují do EU. Není těžké pochopit proč, pokud se opět podíváme na situaci, v jaké obyčejní Kosované žijí.

Během posledních několika měsíců se celé kosovské rodiny rozhodly podniknout nejistou noční pouť. Začátkem jejich cesty je Priština a další města, ze kterých pokračují do Srbska, na maďarské hranice a dále na západ. Podle některých komentářů se jedná o masový exodus, který se dá srovnat s uprchlickou vlnou po válce v roce 1999.10 Množství lidí, kteří opouští své domovy, je alarmující. Odhaduje se, že během podzimu 2014 opustilo Kosovo na 50 tisíc obyvatel, další odhady říkají až 100 tisíc.11 Přitom podle oficiálních údajů Světové banky má Kosovo jen 1,8 milionu obyvatel, což by znamenalo při onom vyšším odhadu úbytek přes 5,5 procent obyvatel. Jak uvádí sociolog Vladimir Marković, kromě těchto čísel přicházejí i zprávy o tom, že celé školní třídy jsou zavřeny, protože není dostatek žáků. Větší vesnice hlásí úbytek až 10% svého obyvatelstva, který je vidět i v ulicích Prištiny, dodává Marković v článku pro server LeftEast.12

Kosovo vzniklo jako podivné území odtržením od Srbska a jeho určujícím rysem jsou hospodářská nesamostatnost a jedna z největších vojenských základen USA Camp Bondsteel. Jeho prvním premiérem byl Hašim Thaçi, který je podezříván z terorismu a páchání válečných zločinů během války v bývalé Jugoslávii.13 Kosovo bylo a je považováno mnohými pozorovateli za „zhroucený stát“,14 tedy za entitu bez skutečného právního řádu, což vyhovuje klientelistickým, mafiánským, oligarchickým a jiným krajně nedemokratickým vztahům. Byl vytvořen na základě účelového prosazování zahraniční politiky USA s přihlížením nebo aktivní podporou států EU, stejně jako intervence v Afghánistánu a Iráku.

Tři odpovědi na krizi

Na situaci s uprchlíky existuje řada odpovědí. Jednu už několik měsíců vidíme jak na sociálních sítích, tak v ulicích. Je to rasistická a xenofobní odpověď, kterou organizují fašisté typu Adama B. Bartoše nebo oportunističtí rasisté, jakými jsou Tomio Okamura a odborník na brouky Martin Konvička. Tito se snaží využít situace, kdy neexistuje systémová odpověď na obavy chudých, a budují svou politickou pozici tím, že nabízejí lidem „smrtelné nebezpečí“, před kterým je nakonec ochrání. Kromě pocitu vlastní deprivace a chudoby, které jsou oprávněné, získají návdavkem jejich stoupenci ještě ušlechtilý motiv. YouTube rád poskytne stovky videí, při jejichž sledování se může divák přesvědčit, že ta která skupina lidí jsou naprostí barbaři. A to ani nelze spočítat videa a fotky, která jsou vyslovenými podvody. Před takovými lidmi je potřeba se přeci bránit, ne?

Druhou odpovědí je protiuprchlická kritika zahraniční politiky USA a EU, kterou nejvýrazněji na levici ztělesňuje europoslanec ČSSD Jan Keller. Ten sice správně poukazuje na výše v textu popsané důsledky americké zahraniční politiky, ale zároveň považuje uprchlíky za hrozbu pro sociální systémy Evropy a ze své pozice nevidí pozitivní alternativy. Bohužel si v této otázce Jan Keller plete své profesorství s politickou funkcí europoslance. Jako profesor opravdu může nevěřícně kroutit hlavou a říkat, že to špatně dopadne. Jako europoslanec svými názory přímo vytváří část politických alternativ a legitimních postojů. Navíc ve svých knihách alternativy popisuje, v textech o uprchlících jako by se k nim neznal.

Tím prvním krokem, který by mohl začít situaci napravovat, je konec neoliberalismu a jeho čtyřicetiletého pochodu za zničením sociálního státu. Navýšení investic do sociálních programů, vzdělávání a politiky zaměstnanosti, naprostá likvidace daňových rájů a vysoce progresivní zdanění, stropy na odměňování a fixní poměr mezi nejnižším a nejvyšším platem ve firmách a úřadech představují konkrétní politická a hospodářská opatření, která zvýší životní úroveň nejen většiny Evropanů, ale také vytvoří podmínky pro přijetí a integraci mnohem většího počtu uprchlíků, než kolik jich dnes čeká v detenčních táborech nebo se vydává na životu nebezpečné cesty.

Výše uvedená základní opatření jsou však jen první půlkou třetí odpovědi na uprchlickou krizi. Tou druhou částí je samozřejmě konec imperialistické politiky Západu, která přímo vytváří podmínky pro vznik uprchlických krizí, jak jsem se pokoušel nastínit ve výše uvedených příkladech. Nejde však pouze o to zastavit přímé vojenské intervence. Jak praví klasik, imperialismus je jen poslední stádium vývoje kapitalismu.15 Dnes bychom přesněji mohli hovořit o korporátní globalizaci jakožto dosud posledním stádiu vývoje kapitalismu.16 Jeho „neválečnými“ důsledky jsou pak otřesné pracovní a ekologické podmínky, za kterých nadnárodní korporace podnikají v zemích tzv. Třetího světa. To se dá zvrátit jen tím, že přijmeme taková opatření, která zavedou standardy na ochranu lidí i přírody, jako jsou fair trade a další.

Realizace tohoto souboru opatření samozřejmě předpokládá politickou sílu, která bude ochotná a dostatečně silná, aby je prosadila. Kromě toho bude jejich realizace znamenat přímou konfrontaci se systémem založeným na honbě za ziskem. Z tohoto důvodu je skutečné řešení jakékoli uprchlické krize vždy antikapitalistické.

Jan Májíček

Vyšlo v Solidaritě 102 / červenec – srpen 2015

Převzato z http://solidarita.socsol.cz/2015/zahranicni/priciny-uprchlicke-krize-valky-bida-a-ekonomicke-vykoristovani