Proměny rasismu

Od sociálního darwinismu ke střetu civilizací. Příspěvek Volkharda Moslera z teoretického časopisu theorie21.

Přinášíme vám překlad důkladné analýzy příčin současné islamofobie, potažmo rasismu a jeho kořenů vůbec. Text nabývá v naší společnosti na aktuálnosti vzhledem k enormně narůstající vlně islamofobie a xenofobie v České republice. Důsledné antikapitalistické hledisko, které autor zastává, je tím, co v debatě o této problematice v našem prostředí zásadně chybí. Navíc je jediné, které dokáže, byť v dlouhodobější perspektivě, nabídnout pozitivní překonání tohoto problému.

černí, bílí

ilustrace Lucie Vychodilová

Na výpadech proti muslimům a migrantům se dá v současnosti dobře vydělávat. Poté, co Thilo Sarrazin prolomil se svou knihou Německo páchá sebevraždu všechny prodejní rekordy odborné politické literatury posledních let, přihlásil se ke slovu další „bojovník proti tabu“ v osobě starosty berlínského obvodu Neukölln Buschkowského. Také on tvrdí, že na vině sociálních problémů ve velkoměstech jsou údajná chybějící ochota se integrovat a kulturní zaostalost migrantů.

Sarrazin a Buschkowsky, demagogové nového rasismu, představují však jen špičku ledovce vzhledem k tendenci, která se v posledních letech vyhranila. V rámci tzv. „Války proti teroru“ živili politici i masová média strach z muslimů a účinek se dostavil: útoků na osoby muslimského vyznání v posledních letech drasticky přibylo a pravicově populistické strany s rasistickým programem dostávají v mnoha státech Evropy vodu na mlýn.

Tento vývoj není produktem zaslepených jednotlivců, ale systémového vývoje. Rasismus doprovázel kapitalismus od jeho počátků, i když se jeho politické prostředky přizpůsobovaly daným okolnostem a jeho ideologické formy podléhaly stálé změně.

Tento článek si klade za cíl dvojí: za prvé, poskytnout k debatě marxistický výklad vzniku, proměny a působení rasismu. Za druhé, z toho potom vyvodit závěry pro boj s rasismem dnes.

Ústřední teze tohoto článku zní: rasismus není ani součástí přirozenosti člověka, ani spontánní reakcí na politické a sociální krize. Rasismus je ideologií konstruovanou „shora“, příkladem toho, že, jak to formulovali Marx a Engels, „myšlenky vládnoucí třídy (…) jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami.“1 Rasistická ideologie je za určitých podmínek silně přijímána utlačovanými třídami, především tehdy, když nejsou po ruce žádné politické alternativy ani zkušenost solidarity, která by působila proti rasismu.

Samotná rasistická ideologie podléhá historickým změnám: v minulosti dominantní biologicky odůvodňované rasové teorie jsou na ústupu. Teorie kulturní odlišnosti, ku příkladu mezi Západem a „islámským světem“, jsou naopak na vzestupu. Funkce rasismu však zůstává stejná: slouží těm, kteří vládnou, protože rozděluje utlačované, a tím je odzbrojuje. Proto ta neúnavná produkce rasistických ideologií vládnoucími třídami v řadě zemí světa.

sarazin

Konzervativní teorie rasismu

V Rostock-Lichtenhagenu se v srpnu roku 1992 odehrávají nejzávažnější rasistické výtržnosti od vzniku Spolkové republiky. V Mecklenburg-Vorpommernu napadají po několik dní stovky neonacistů ústřední přijímací středisko pro žadatele o azyl. Řvou, bijí, vykřikují: „Budete se smažit“, „Cizinci ven“, „Sieg Heil“ a „Všechny vás dostaneme“. Za souhlasu dvou tisíc obyvatel zapaluje dav výškovou budovu, ve které se uzavřelo 100 Vietnamců a několik Němců. Jenom díky tomu, že se sami dostávají ven, nepřijde nikdo o život.

O dvacet let později, 25. srpna 2012, otiskuje deník Frankfurter Allgemeine Zeitung úvodník na téma Lichtenhagenu. Jasper von Altenbockum, odpovědný redaktor pro domácí politiku, píše pod titulkem „Teror proti azylantům. Lichtenhagen: konec sociální romantiky“ následující:

„Excesy proti azylovým střediskům na začátku 90. let, po kterých následovaly vražedné útoky jako v Möllnu a Solingenu, značí konec utopie jménem multikulturalismus. Teprve se zrodila a už v sobě nesla semínko selhání. Vize nové společnosti, ve které již neměli mít staří šosáčtí měšťáci místo, zapůsobila na Východě dvojnásob fatálně. Přišla totiž jako západoněmecký import, jako součást tamního obratu, který nejen v souvislosti s cizinci budil strach z přemíry cizího.

[…] V Rostocku a jinde v Německu probíhal již delší dobu ponurý politický a sociální experiment: Jak dlouho snese společnost, aby měsíc co měsíc proudilo do země deset, dvacet nebo i třicet tisíc žadatelů o azyl? To bylo nezodpovědné. Jenom romantici to nepochopí.“

Pro něj měl pogrom jeden konkrétní užitek: „Až Lichtenhagen přivedl některé tyto sociální alchymisty k rozumu.“

Změna scény: V únoru 2011 zaujímá Reinhard Grindel, předseda poslanců za CDU/CSU ve spolkovém výboru pro vnitřní záležitosti, stanovisko k návrhu poslaneckého klubu Die Linke. Die Linke požadovala zrušení Frontexu.2 Grindel odpověděl:

„Váš návrh by měl za následek, že by se v podstatě každý člověk z celého světa mohl svobodně rozhodnout žít v Německu. Došlo by k dramatickému přílivu statisíců cizinců ročně. To by odsoudilo k nezdaru jakékoliv integrační úsilí. Pravděpodobně by to také podnítilo nepřátelství vůči cizincům.“

Von Altenbockum a Grindel formulují základní konzervativní teorii rasismu: rasismus je způsoben příliš velkým počtem přistěhovalců. Z tohoto pohledu je rasismus spontánní reakcí na „přemíru cizího“, antropologickou konstantou porovnatelnou s chráněním teritoria u zvířat. Této teorii odpovídají i politická řešení z této strany nabízená: restriktivní migrační politika a prosazování „určující kultury“, které se migranti musí podřídit a musejí být tak či onak odděleni od národní pospolitosti.

Heitmeyerův socio-psycholigický přístup

Podstatně jinak přistupuje již léta k příčinám rasismu sociální vědec Wilhelm Heitmeyer, vedoucí Institutu pro interdisciplinární výzkum konfliktů a násilí v Bielefeldu. V roce 2011 vyšel prozatím poslední svazek rozsáhle pojatého výzkumného projektu zaměřeného na rasismus, antisemitismus, xenofobii, islámofobii a další projevy „nepřátelství na základě skupinové příslušnosti“ (GMF – gruppenbezogene Menschenfeindlichkeit). Mezi lety 2002 a 2011 bylo v rámci studie dotázáno 23 tisíc osob. Pod souhrnným názvem Deutsche Zustände3 vyšlo deset svazků se 150 esejemi na různá témata z této oblasti.

Než v následujícím pojednání kriticky rozebereme některé základní závěry studie, uveďme nejprve její zásluhy. Heitmeyer označuje uplynulé desetiletí jako desetiletí „konce jistoty“. „Dříve zkrocený kapitalismus se vymkl kontrole,“4 společenská „nestabilita se stala novou normou.“5

Na to si autoři kladou správnou a důležitou otázku po souvislosti vnímaných procesů „ztráty jistot“ (zostřování konkurence na pracovním trhu, rozpad životního pracovního cyklu,6 trvalá prekarizace7) s desintegračními procesy ve formě xenofobie a projevy nepřátelství na základě skupinové příslušnosti. Tak konstatovaly průzkumy studie z let 2011 a 2012 tendenci k „třídnímu boji shora“. Právě mezi lidmi s dobrými příjmy se zjistilo stále nižší hodnocení skupin, jako jsou příjemci dávek Hartz-IV a dlouhodobě nezaměstnaní, coby „nepřínosných a neproduktivních“.

V posledních dvou svazcích autoři poukazují i na něco, co bývá často i v liberálních a levicových kruzích ochotně přehlíženo: i v Německu existuje narůstající islamofobie. V 9. svazku se uvádí, že žádný prvek syndromu nepřátelství na základě skupinové příslušnosti „neurčoval veřejný diskurs poslední doby“ tak, jako právě islámofobie.8 Autoři také zjistili, že údajně tak osvícená „křesťanská“ většina naší společnosti má sama ve velké míře sexistické a homofobní předsudky. Obvinění proti muslimům, že nejsou schopni integrace, protože mají sexistické postoje, je tedy usvědčeno jakožto rasisticky motivované, i když se autoři termínu „rasistický“ vyhýbají. A je zásluhou dlouhodobého výzkumu, že stále znovu otevírá veřejnou diskusi o jinak málo zohledňovaných tématech jako xenofobie a předsudky proti menšinám.

Heitmeyer vysvětluje rasismus očividně jinak než konzervativci: jeho příčinu vidí v znejištění životních poměrů v důsledku krizových procesů kapitalismu. Ale ani tento pokus o vysvětlení není dostatečný a metodika i závěry studie vzbuzují mnoho otázek. První problém vězí v samotném termínu „nepřátelství na základě skupinové příslušnosti“. Heitmeyer tento termín vyvinul v devadesátých letech, aby se vymezil vůči „blouznivému antirasismu“,9 který ostře kritizoval. Heitmeyer obviňoval aktéry antirasistického hnutí po pogromech z Hoyerswerdy (tak je označováno několik rasistických útoků v saském městě Hoyerswerda mezi 17. a 23. zářím 1991) a Rostock-Lichtenhagenu (1992) z „nadužívání a nediferencovaného uplatňování“ obvinění z rasismu.

Pojmové oddělení rasismu a antisemitismu umožnilo také vymyslet pojem ne-rasistického antisemitismu. V 10. svazku studie píše Anetta Kahane, že „moderní antisemitismus (…) má téměř vždy politickou souvislost s Izraelem.“ Představa boje proti „strukturálnímu rasismu“ v tomto světle „již neodpovídá skutečnosti.“10

Kritika Izraele a antiimperialismus následuje podle tohoto pojetí „starý vzorec světového židovského spiknutí.“11 I sociálně darwinistický rasismus nacistů je zpětně vysvětlován jako forma nepřátelství na základě skupinové příslušnosti.12 Z tohoto pohledu není již ani holokaust specificky rasistickým vražedným projektem, ale pouze jedním z rozmanitých projevů nepřátelství na základě skupinové příslušnosti. Volné shromažďování jevů pod souhrnným označením „nepřátelství na základě skupinové příslušnosti“ bez vztahu k ideologickému základu těchto fenoménů vede k tomu, že rasismus ve studii nehraje takřka žádnou roli.13

Není to pouhá otázka definice pojmů. Rasistické ideje a ideologie hrály v dějinách kapitalismu obzvláště nebezpečnou, vůči lidem nepřátelskou roli. Ve jménu rasové čistoty byly lidské životy rozdělovány na cenné a bezcenné a jedni lidé druhými pronásledováni, vyháněni a vražděni. Rasistické ideje štěpí utlačované třídy jako žádný jiný předsudek.

Srovnávání rasismu s xenofobií nebo také s diskriminací Romů jakožto formami nepřátelství na základě skupinové příslušnosti (GMF) dává smysl stejně málo jako srovnávání ovoce s jablky nebo hruškami, protože se jedná tu o obecné označení, tu zas o jeho konkrétní varianty. Šest z celkem dvanácti forem „GMF“ jsou jen variantami rasismu, jsou však v modelu „GMF“ vedeny jako samostatné druhy předsudku. „Rasismus“ jako formu „GMF“ ztotožňují autoři studie s předsudky na bázi vnějších, nezměnitelných charakteristik jako barva kůže (bílí proti černým). Rozpuštění rasismu v nepřátelství na základě skupinové příslušnosti zcela znemožňuje vyvinout antirasistickou strategii – chybí jí objekt, proti kterému se může obrátit.

Dalším problémem studie je, že nutně vede k fatalistickým a pesimistickým závěrům. Ústřední teze studie na začátku zněla, že narůstající sociální nejistota nebo „znejištění“ (ku příkladu v důsledku rostoucí konkurence na pracovním trhu) přispívá k „větší náchylnosti lidí k násilnému a nepřátelskému jednání“14

To je bezpochyby historicky pozorovatelná souvislost. Avšak – a zde je zřetelné chybějící vztažení k pojmu rasismu jako ideologie – mnohé závěry studie předpokládají tuto souvislost v příliš přímé, nezprostředkované formě. Tak je ku příkladu konstatována souvislost „mezi vnímanými šancemi na pracovní místo (…) a mírou zavrhování migrantů (jakožto potenciálních konkurentů o pracovní místa).“ To mají dokazovat výsledky průzkumů z let po vypuknutí finanční krize (2008), podle nichž existuje „přímý vliv sociální podpory na xenofobní postoje.“15

„Strach z prekarizace (…) a flexibilizace zaměstnaneckých poměrů“ vedou údajně k „větší pravděpodobnosti, že se každodenní vnímání bude stavět otevřeněji vůči pravicově populistickým a částečně pravicově extremistickým orientacím.“ Kdo by chtěl popírat, že je taková otevřenost v dobách krize kapitalismu pravděpodobnější? Stejně tak vyšší je ale také pravděpodobnost opaku, tj. třídních bojů zdola, vznikání solidarity na základě společného třídního postavení. V Evropě můžeme jako reakci na krizi z roku 2008 pozorovat oba jevy. Skutečně zajímavá otázka, proč se prosazuje jedna či druhá z těchto reakcí, zda třídní boje zdola a solidarita utlačovaných překonávají i hranice etnické příslušnosti (Němci a „cizinci“), nebo zda dochází k nárůstu islamofobie (jako v posledních dvou letech výzkumu), tím zůstává nezodpovězena. Neobjasněná zůstává i otázka, co vede k tomu, že lidé, kteří sami trpí nezaměstnaností a prekarizací, viní muslimy nebo migranty z  vlastní sociální degradace, jež pociťují.

Existuje opravdu souvislost mezi krizí a rasismem ve smyslu „podnětu a reakce“, mezi prožívanou prekarizací a rostoucím rasismem? Heitmeyerovi je nutno dát za pravdu, že tu souvislost je. Ale v čem spočívá a hlavně: do jaké míry působí přímo nebo jen zprostředkovaně? A můžeme ji předpokládat i u vznikání rasistických postojů dnes? Heitmeyer se nebezpečně přibližuje konzervativní ideologii, když rasismus vykládá jako přirozený reflex – jen s tím rozdílem, že ho místo přítomnosti migrantů vyvolává hrozící nebo skutečný sociální pokles. To je nejen fatalistické, ale zcela to vypouští další rovinu: „rasismus shora“, vědomé působení vládnoucí třídy a její ideologie na postoje a názory.

Jedná se tu v zásadě o metodický problém průzkumů veřejného mínění. Stejně jako teploměr neinformuje o příčině nemoci, neříkají ani průzkumy veřejného mínění nic o příčině a souvislostech vzniku postojů. V jedné kritice empirického sociálního výzkumu zpochybnili Max Horkheimer a Theodor W. Adorno výpovědi a výsledky průzkumů veřejného mínění, především výzkumu předsudků: „Pokud kriticky nezohledníme, že chování a vědomí jednotlivců je nekonečně zprostředkované a společensky produkované, stane se empirický sociální výzkum obětí vlastních výsledků.“ A dále: „Zásadní společenské tendence“ často nejsou určovány „statistickým průměrem celkového obyvatelstva, ale nejmocnějšími zájmy a lidmi (…), kteří utvářejí veřejné mínění.“

V této kritice empirického sociálního výzkumu se uplatňuje Marxův poznatek, že „myšlenky vládnoucí třídy (…) jsou v každé době vládnoucími myšlenkami, tj. že třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí silou duchovní.“16 Jestliže je obsah vědomí „společensky produkován“, vyvstává otázka po jeho pravém původu nebo po těch, kteří ho produkují. Jak dochází k tomu, že lidé v prekérních, nejistých zaměstnaneckých podmínkách dojdou k závěru, že za to mohou migranti, uprchlíci nebo muslimové?

Takovou souvislost nelze v žádném případě odvodit ze „zkušenosti“, nedokládá ji žádná skutečnost či objektivní společenské poměry. Theodor W. Adorno ve svém eseji Co znamená konstruování minulosti poukazoval na nesprávnost myšlenky, že by „antisemitismus měl něco zásadního společného s Židy.“ Totéž se dá říci o bující islámofobii, xenofobii a rasistických postojích vůbec. Kdo se ptá po zkušenostech člověka majícího rasistické předsudky, klade v první řadě špatnou otázku. Po znovusjednocení bylo Sasko–Anhaltsko, spolková země s nejnižším podílem cizinců, také zemí s  nejvyšším počtem xenofobních útoků.

Interpretace zkušeností závisí u jednotlivce na mnoha faktorech. Důležitou úlohu tu přitom hraje „názor vládnoucích“, prezentovaný médii, která jsou v jejich vlastnictví nebo – u provozovatelů veřejnoprávního rozhlasu a televizního vysílání – jsou pod jejich výraznou politickou kontrolou. To tedy znamená: reklamní slogan deníku Bild „BILD Dir Deine Meinung – Utvoř si svůj názor“ – na který narážejí „Die Ärzte“ (berlínská punková skupina) v písni „Lass die Leute reden“ – „Nech lidi mluvit“, když zpívají „Většina lidí má své vzdělání z Bildu – naznačuje, že titulky tohoto listu jsou zásadním faktorem vzniku a nárůstu určitých, Heitmeyerem a dalšími pozorovaných forem rasismu (ku příkladu stoupající protimuslimský rasismus v posledních dvou letech).

Heitmeyerem konstatovaná prekarizace a strach ze sociálního propadu je reálná, ale zaměřování z toho plynoucí frustrace proti migrantům, menšinám nebo údajným „sociálním parazitům“ je záměrnou strategií vládnoucích. Rostoucí materiální nejistota může za určitých okolností usnadnit přijetí rasismu, není však podmínkou – poválečné Západní Německo přineslo nízkou nezaměstnanost a nevídaný sociální vzestup širokých vrstev, přesto byly rasistické postoje velmi rozšířeny. V USA 50. a 60. let šlo obojí ruku v ruce – „zlatá léta“ nejdelšího boomu poválečné historie i rasová segregace na jihu.

Rasistické názory, postoje a jednání se nedají vysvětlit z individuálních, psychosociálních vzorců chování jako do jisté míry přirozená obrana proti ohrožení vlastních výsad. Rasistické předsudky neslouží ani k udržení výsad většinové společnosti proti menšinám, které trvání těchto privilegií ohrožují, i když je to tak jednotlivci často vnímáno. Marx v eseji o xenofobii anglické dělnické třídy vůči irským přistěhovalcům přesvědčivě argumentoval, že anglická dělnická třída si tak sama hází klacky pod nohy, protože se tím podřizuje anglickým kapitalistům a postupuje tak proti vlastním třídním zájmům. Na druhé straně by se dalo ukázat, že idea méněcennosti nebo převahy etnik (ku příkladu „bílé rasy“) nemá svůj původ v rovině zkušenosti jednotlivce, ale v předem daných vládnoucích ideologiích. Jak a proč ale vznikly rasistické ideologie?

Kapitalismus jako základ rasistické ideologie

Velké rozšíření rasismu v moderních západních společnostech svádí k jeho vnímání jako obecného, odjakživa přítomného lidského jevu. Rasismus se podle tohoto rozšířeného, populárního hodnocení jeví jako přirozené odmítavé vymezování příslušníků etnické skupiny vůči cizím, odlišným lidským skupinám. Takto konstruoval historik Imanuel Geiss ve své studii Historie rasismu předobrazy („prototypy“) moderního rasismu v rané historii lidstva. Mluví o „univerzálním mechanismu pohrdání“, živeném „sociálně ekonomickými vývojovými schodky“ mezi různými lidskými skupinami. „Výše stojící“ pohrdali podle této představy „níže stojícími“. Toto pohrdání má být „celosvětově elementárním předpokladem pro rasismus a jeho předformu.“17

Rasismus je podle Geisse zvláštní formou xenofobie, která byla samotná důsledkem všeobecného nedostatku potravin v raných dějinách lidstva.18

Další most od xenofobie k rasismu vidí Geiss v „etnocentrismu“. Podle tohoto pojetí pokládá každá skupina lidí sebe samu za střed lidstva nadřazený všem ostatním skupinám (národům). Příčinou má být, že cizost vyvolává odmítnutí. Rozdíly ve vzhledu, stravovacích zvyklostech, náboženství, oblékání – „to vše je látkou pro xenofobii.“19

Přechody mezi etnocentrismem a rasismem jsou u Geisse plynulé. Otroci byli sice ve starověku (Řekové, Římané) různého původu a barvy kůže, avšak představa „černoši = otroci = méněcenní“ se prosadila ve chvíli, kdy „otroci pocházeli po dlouhou dobu pouze nebo převážně z jedné skupiny, ku příkladu negroidní rasy.“20 Ze síly zvyku tedy údajně vznikla představa nerovnosti otroků určité barvy kůže.

Společné je takovým teoriím to, že vyvozují xenofobii a rasismus jako spontánní, do určité míry přirozenou reakci jedné skupiny lidí na „jiné“. Jsou to teorie, které se dnes těší velké oblibě u nepřátel multikulturních společností. Geiss ovšem zůstává pro svá tvrzení dlužen vědecký důkaz. Starověká Římská říše byla mnohonárodnostním státem s obyvateli velmi rozmanitých barev kůže a etnického původu, a to neplatilo jen pro otroky, ale i pro vládnoucí elity. Nebylo zapotřebí zvláštní ideologie k legitimaci otrokářství. Podmanění a zotročení lidí zajatých ve válce platilo ve starověku jako běžná forma styku mezi lidskými skupinami.

Myšlenka přirozené rovnosti všech lidí, která vznikla v dobách buržoazního osvícenství v Evropě, neexistovala. Otroci sice byli považováni za bezprávné, ale rozhodně ne za obecně méně inteligentní. Tak čteme u řeckého filosofa Aristotela: „Ti, kteří si myslí, že otroci nemají rozum, se mýlí.“21 Otroci z Malé Asie obecně platili jako inteligentnější než otroci z hospodářsky zaostávajícího severu Evropy. I to odporuje Geissově tezi, že již ve starověku existovala souvislost mezi barvou kůže a nerovnocenností mezi lidmi.

Ať už v nábožensky založeném kastovním systému jako v Indii nebo v protikladu civilizace a barbarství v sebepojetí řeckých městských států, ať v etnických, náboženských, sociálních, nacionálních nebo sexistických formách utlačování – ve všem vidí Geiss „předformy rasismu“.22

Rasismus je Geissem a mnohými jinými tendenčně používán v obecném významu utlačování jedné skupiny lidí druhou, čímž se ze slova vytrácí pojmové rozlišení oproti jiným formám útlaku. Proti příliš úzkému pojmu rasismu, jak ho prosazují Heitmeyer a další, tu pro změnu stojí pojem příliš široký. Heitmeyerova kritika údajně nepřípustně obecného pojmu rasismu v antirasistickém hnutí devadesátých let na Geisse zcela sedí.23

Marxističtí teoretici oproti tomu vnímali rasismus jako moderní ideologii vznikajícího kapitalismu. Rozhodující význam měla pro vznik rasismu role obchodu s otroky v rané fázi industrializace. Přes dvanáct milionů Afričanů bylo od 17. až do poloviny 19. století lapeno africkými lovci lidí, evropskými otrokáři a majiteli plantáží do trojúhelníkového obchodu, prodáno do otroctví, přeplaveno do Ameriky a tam prodáno dál. Přes 1,5 milionu lidí přišlo již během přepravy o život. Obchod s otroky se stal významným zdrojem zisku pro obchodní společnosti v Anglii, Skotsku, Nizozemsku, Německu, Francii, Španělsku a Portugalsku, stejně jako pro majitele velkých plantáží v nových koloniálních říších v Americe.

Ve stejném období vznikly jako následek boje vzmáhající se buržoazie proti feudalismu nové osvícenské ideje všeobecných, nezcizitelných lidských práv. U jejich základu je konstatování, že „všichni lidé jsou si od přírody rovni.“ V americké Deklaraci nezávislosti z roku 1776 stojí hned v první větě: „All men are created equal“ – všichni lidé se rodí rovni navzájem.24

Rozpor mezi nově vznikající myšlenkou přirozené rovnosti všech lidí a obecně rozšířeným otrokářstvím na velkých plantážích ve středních a jižních státech nové republiky byl nepřehlédnutelný. Odpůrce otrokářství Thomas Day napsal o pokrytectví při přijetí Deklarace nezávislosti: „jestli existuje opravdu absurdní věc, je to americký patriot, který jednou rukou podepisuje Deklaraci nezávislosti a druhou práská bičem nad vystrašenými otroky.“25

vykořistovani

Jak šly dohromady myšlenky buržoazního osvícenství s praxí obchodu s otroky?

Odpověď na to dal skotský osvícenec David Hume v roce 1752: „Kloním se k názoru, že negři a obecně jiné lidské rasy (existuje 4 nebo 5 různých druhů) jsou vůči bělochům od přírody méněcení.“26 Jenom 60 let předtím odmítl jiný velký britský osvícenec John Locke myšlenku, že jsou Afričané od přírody jiní než Evropané. To tvrdil, přestože sám vlastnil akcie v Royal African Company, a osobně tak profitoval z obchodu s otroky.27

Rozdíl mezi Humem a Lockem poukazuje na okolnost, že v 17. století se otrokáři a obchodníci s otroky při obhajobě svého obchodu ještě neuchylovali k argumentu rasových rozdílů, nýbrž odkazovali na staré řecké a římské texty, podle nichž bylo oprávněné zotročování lidí, kteří jakožto váleční zajatci přešli do vlastnictví vítěze. Ale v polovině 18. století nabral obchod s otroky takových měřítek, že již nešel odůvodnit starými zásadami. Obchodníci a vlastníci věděli, že afričtí otroci nebyli válečnými zajatci, nýbrž že byli kupováni od afrických prostředníků, kteří organizovali lov na lidi.

Britský marxista Chris Harman shrnul vznik moderního rasismu v časech otrokářství a osvícenství následovně: „rasismus se vyvinul od obhajoby zotročování Afričanů ke komplexnímu myšlenkovému systému, v jehož rámci je všechny národy světa nutno zařadit mezi „bílé“, „černé“, „hnědé“, „rudé“ nebo „žluté“ – i když je většina Evropanů červeno-růžová, domorodí Američané rozhodně nejsou rudí a Číňané a Japonci zcela jistě nejsou žlutí!“28 Od této kategorizace lidstva už byl jen malý krůček k ideologii vládnoucí „bílé“ rasy.

locke a hume

Osvojování rasismu utlačovanými není spontánní

Právě při zkoumání rasistických postojů je nejprve nutné ptát se nikoli po názorech, ale po těch, kteří názory utvářejí. Po „klíčové skupině“, která je schopna učinit společensky přijatelnými rasistické předsudky mimo okrajové skupiny. V případě vzniku rasismu v časech otrokářství a měšťanského osvícenectví to byly dvě mocné klíčové skupiny: velké evropské obchodní společnosti a také mocná skupina vlastníků plantáží v nových koloniích.

V roce 1774 napsal britský vlastník plantáží a historik Edward Long vlivnou knihu Historie Jamajky, ve které obhajoval otroctví a Afričany zobrazil jako „divoké podlidi“. Německý filosof a osvícenec Immanuel Kant zveřejnil jenom o rok později esej,29 ve které vyhlašoval přirozenou nadvládu „rasy bílých“ nad Afričany a Američany (americkými domorodci). Na druhou stranu byla Francouzská revoluce z roku 1789 pobídkou k jediné úspěšné revoluci otroků v dějinách, a to ve francouzské kolonii Haiti (1791) – kterou tak působivě popisuje C. L. R. James ve své knize The Black Jacobins (černí jakobíni).

haiti

Souběžnost buržoazní revoluce s vyhlášením údajně nedělitelných lidských práv a s otroctvím v nových koloniích se ukázala být výbušnou směsí, která neohrožovala jen obchod s otroky, ale na konci 18. století stále více i systém otrocké práce na plantážích. Chudí „bílí“ a Afričané se stále častěji bouřili společně. Rasistické ideje nejprve sloužily k legitimaci vyloučení jedné skupiny lidí s tmavou pletí z nároku na údajně neodlučitelná lidská práva.

Především ve státech USA s velkými plantážemi sloužilo rozdělení utlačovaných tříd k potlačování revolt. Chudí „bílí“, povýšeni skrze šíření rasistické diskriminace, se cítili nadřazeni chudým „černým“ a sami se tak stali významnou oporou majitelů plantáží a bohatých v jižních státech nově vzniklé unie států USA.

Nerovnost a diskriminace nejsou cílem, ale prostředkem zajištění nadvlády. Lidé z podobné nebo stejné společenské vrstvy jsou jakožto vykořisťovaní poštváváni proti sobě.

Karl Marx exemplárně popsal tento mechanismus na vztahu irských a anglických dělníků v 19. století, když irští dělníci ve velkých počtech emigrovali do Anglie. Skrze přistěhovalectví levné pracovní síly z Irska se dostaly platy anglických dělníků pod tlak, podobně jako jsou dnes platy v západní Evropě pod tlakem skrze imigraci z dnešní východní a jižní Evropy. Vládnoucí třída nejprve využila této hospodářské konkurence mezi různými skupinami námezdních dělníků a přetvořila ji ve „vládnoucí názor“, ve všeobecnou zaujatost proti Irům.

Marx jmenuje „tisk, kazatelnu, humoristické listy, zkrátka všechny prostředky, které jsou k dispozici vládnoucí třídě.“30 Skrze upevnění ekonomické konkurence jako systému rasistických předsudků proti „Irům“ je anglická dělnická třída trvale odsouzena k bezmoci a podrobení svou vládnoucí třídou. Rozkol mezi anglickými dělníky a irskými migranty v Anglii sloužil jedině britské buržoazii.

Nadále platí, že rasismus vznikl jako moderní ideologie vládnoucí buržoazie, jejíž jádro na Západě tvoří pohradání lidmi olišného původu. S ohledem na mnohem starší diskriminaci Židů v Evropě lze říci, že ta byla až do raného 19. století založena nábožensky, nikoliv „etnicky“, a tím pádem neznamenala nevyhnutelný osud. Samozřejmě existovala kontinuita utlačování a pronásledování Židů v Evropě od počátku křížových cest v 11. století. Přechod od nábožensky motivovaného antijudaismu k modernímu rasovému antisemitismu se také neudál náhle, ale v časovém rozmezí 25 až 30 let. První politický vůdce antisemitského hnutí v Rakousku, Georg Schönerer, vtiskl vědomý rozchod s křesťanským anti-judaismem směrem k modernímu rasistickému antisemitismu do agitačního sloganu: „Ob Jud, ob Christ ist einerlei – in der Rasse liegt die Schweinerei.“ („Žid nebo Křesťan, to je jedno – to rasa plodí sviňárnu.“)31

Historická přizpůsobivost rasismu

Naše charakterizace rasismu jako vládnoucí ideologie neznamená, že je na poptávku produkována buržoazní kapitalistickou třídou, nebo lépe řečeno jejím „think tankem” – médii a politiky. Dějiny od vzniku rasismu v 17./18. století ukazují, že prošel mnohými proměnami a nebyl propagován a praktikován jen ve jménu ekonomicky vládnoucí třídy. Takováto jednostranná, intencionalistická interpretace by právem náležela do sféry „konspiračních teorií“. Vedle feudálního32 a velkoburžoazního rasismu existoval především v podobě antisemitismu také antikapitalisticky vystupující nebo maloburžoazní rasismus, kterému se dostalo pokračovaní a radikalizace ve vyhlazovacím antisemitismu národního socialismu.

Jestli rasistické ideologie obstojí jako nástroje zajištění nadvlády nebo ne, nezávisí jen na vůli jejích tvůrců. V letech 1880 se ve Vídni rozšířil maloburžoazní antisemitismus, jehož nositeli byly vídeňské řemeslné svazy. Antisemitské hnutí však narazilo na odpor velkoburžoazie a císaře, kteří v židovstvu spatřovali politicky stabilizační faktor habsburské říše proti rostoucí výbušnosti hnutí za národní nezávislost. Zvolením antisemity Karla Luegera starostou Vídně v roce 1895 zaznamenali antisemité v tomto boji vítězství. Oproti tomu v Berlíně ve stejné době naprosto selhal pokus o založení antisemitské strany i přes nakloněnost císaře a části průmyslových sdružení.

Ani vyhlazovací rasismus nacistů nemůže být vyvozován pouze ze zájmů vládnoucích skupin, v tomto případě z ekonomických zájmů vlastních řadám buržoazie.

Dosah rasistických ideologií a jejich aktuální funkce je odkazem na skutečnost, že ekonomicky a politicky potírá vládnoucí třída buržoazie všechno, co ruší harmonii vládnoucího řádu. Z jejího pohledu nedochází k narušení této harmonie, když rasistický dav napadá přistěhovalecké ubytovny a byty (1992-1994) a zapaluje je, nebo když jsou zabíjeni lidé tureckého původu (vraždy „Národně socialistického undergroundu“ v letech 2000-2006). Harmonie je však narušena např. když protestní hnutí jako Blockupy ve Frankfurtu vyzve k nenásilným okupacím bankovní čtvrti.

Rasistická hnutí si nelze jen tak vymyslet, jako u každé ideologie se jejich šíření a přijetí musí vázat na výchozí bod v reálném světě, i kdyby šlo pouze o historickou výpůjčku – jako v případě dnešního antisemitismu: že ve středověku byly obchod a finance v Evropě provozovány především Židy. Zvláštní ekonomické postavení Židů, jež existovalo ve feudálních společnostech středověku, je již dávno vymizelé, dále působí jen jako fáma a tradovaný klam.

židi

Při kampani konzervativců v 90. letech ohledně přílivu azylantů se tvůrci pečlivě inscenované představy, že „na lodi už je plno,“ odvolávali na to, že počet nezaměstnaných počátkem 90. let vystoupal na 4 miliony, a na skutečnost, že ve východním Německu bylo během čtyř let zlikvidováno 80 procent veškerých pracovních míst v průmyslu. Sarrazinovo varování před zánikem Německa při pokračujícím přistěhovalectví muslimů čerpá svou „věrohodnost“ ze záměrné záměny vzdělání a inteligence. Ovšem mýtus se nestává realitou jen proto, že jeho tvůrci využijí prvků pravdy, aby působil věrohodně.

Proměna formy, kterou rasismus prodělal v průběhu 300 let od svého zrodu v raném kapitalismu, by nás neměla svádět k tomu, že v jednotlivém nerozpoznáme obecné, jeho podstatu: od diskriminace a utlačování až po vyhošťování nebo vyhlazování lidí jiného původu nebo kultury jakožto podřadných či ohrožujících ostatní, ty nadřazené či hodnotnější. Rasismus je útok na rovnost a jednotu lidí nezávisle na barvě jejich pleti nebo kulturně-náboženských zvláštností. Rasismus se může obracet proti lidem jiné barvy pleti, lidem cizího původu (kupříkladu „azylantům“) nebo lidem z jiných kultur.

Může se obracet proti etnickým menšinám ve vlastní zemi nebo i obecně proti většině obyvatelstva cizích zemí (kolonií), může se působit tak, jako v případě apartheidu v Jižní Africe, skrze vládnoucí menšinu proti převážné většině ve vlastní zemi: vždy ovšem zůstává ideologií nadvlády, která slouží ospravedlnění třídních zájmů vládnoucích a jejich obraně před kritikou, stejně jako se snaží rozdělit převážnou většinu utlačovaných a vykořisťovaných tříd. Nikdo to nevyjádřil přesněji než Adolf Hitler heslem: „rasový boj místo třídního boje.“

Sociálně darwinistický rasismus

„Všechny velké kultury minulosti zanikly, protože původní tvůrčí rasa zemřela na otravu krve,“ napsal Adolf Hitler roku 1926 v Mein Kampf. Jeho závěr z této „diagnózy“ zněl: „Stát, který v dobách rasové otravy pečuje o své nejlepší rasové elementy, bude jednoho dne pánem Země.“33

Hitlerova interpretace dějin lidstva jako zápasu mezi vyššími a nižšími lidskými rasami byla nová maximálně do té míry, že vyostřila a radikalizovala závěry různých rasových teorií, které se v návaznosti na dílo Charlese Darwina O původu druhů z roku 1859 a jeho o 12 let později zveřejněnou knihu O původu člověka jako povodeň rozlily do společenských věd. Spisy zoologa Ernsta Haeckela (1834-1919) si před první světovou válkou získaly velkou popularitu požadavkem, aby byla antropologie pojímána jako pododdíl zoologie. Zúžení antropologie a sociálních věd na vědu evoluční a rasovou se nejprve jevilo jako politicky neutrální, podporu našlo dokonce na pravém křídle sociální demokracie.

Maďarský marxista Georg Lukács ve svém spise Zničení rozumu34 analyzoval naturalizaci sociálních věd a zkoumal souvislost „sociálního darwinismu, rasové teorie a fašismu“. Zjistil, že „biologismus (…) ve filosofii a sociologii [je] vždy základem reakčních tendencí pohledu na svět.“ Triumfální pochod biologické antropologie v „kostýmu a masce nejmodernější vědeckosti“ na konci 19. století se ale podle Lukácse nedá pochopit bez přechodu kapitalismu do nové etapy imperialismu. S vypuknutím světové hospodářské krize v roce 1873 a následnou „Velkou depresí“, sérií konjunkturních krizí v letech 1873 až 1896, vstupuje kapitalismus do nové fáze imperialismu, která se vyznačuje rozdělením téměř celého světa do koloniálních říší tehdejších velkých průmyslových států, militarizací společnosti, zostřením třídních bojů a vznikem velkých antikapitalistických dělnických stran.

Imperialistický kapitalismus dal sociálnímu darwinismu šanci, aby z dosud popíraných „špatných stránek“ kapitalismu (neúprosný hospodářský konkurenční boj, vytváření monopolů, militarismus a válka) udělal přímo výchozí bod jeho obhajoby. Na lidské dějiny aplikovaná škola darwinistické evoluční teorie je celosvětovým jevem. V Německu můžeme jmenovat nejprominentnější zástupce imperialistického kapitalismu: Ludwig Gumplowicz, Gustav Ratzenhofer a Ludwig Woltmann. Jejich myšlenky obhajují kolonialismus směrem ven: „bílí budou v koloniích vždy tvořit panskou rasu,“ psal Woltmann v roce 1903 a dodával, že je „zbytečné se snažit o adaptaci negrů a indiánů na pravou civilizaci.“35 Podobně se dnes vyjadřuje Sarrazin o údajné rezistenci muslimů vůči vzdělání.

Skutečné popularity v kruzích německé imperialistické buržoazie dosáhlo sociálně darwinistické učení spisy Houstona S. Chamberlaina. Chamberlain byl britský občan, žil ale v Německu a Rakousku. V letech 1888 až 1908 žil ve Vídni, oženil se s Evou von Bülow, dcerou skladatele Richarda Wagnera, a v roce 1916, uprostřed první světové války, přijal německé státní občanství. Chamberlainovou „zásluhou“ bylo, že se sociálně darwinistický rasismus „přiblížil a otevřel“ denním potřebám krajní pravice v Německu. Jeho hlavní dílo Základy devatenáctého století, zveřejněné v roce 1896, se stalo senzací srovnatelnou se Sarrazinovou knihou z roku 2010 Německo páchá sebevraždu. Chamberlain se nespokojil s myšlenkou nadvlády „bíle rasy“. Vytvořil „teorii“ pro světovou nadvládu „árijské rasy“, jejímž posledním zástupcem měla být rasa kmene Germánů.

„Germánům“ však ještě chybělo germánské náboženství. Křesťanské náboženství, především „římské“, bylo podle něj zamořené židovstvím. Proto jej očistil, z Krista udělal indogermánského „árijce“, vysvobodil ho takříkajíc ze spárů židovství a vymyslel nové, ateisticko-mystické náboženství, „árijský světonázor“, který už jen potřeboval být převzat Hitlerem a nacisty. Dochází k novému spojení iracionalismu, jenž vědomě čerpá z předvědecké mytologie a zdánlivě vědecké teorie. Lukács píše: „vzniká taková duchovní a morální atmosféra, ve které se stávají náhražkou náboženství pro zoufalou a fanatickou masu.“36

Chamberlain je zde ovšem pouhým „prorokem“ a zvěstovatelem nadcházejícího člověka. Georg Lukács podtrhuje úzkou spojitost imperialismu a sociálního darwinismu. Politický cíl, pozvednutí árijské rasy ke světovládě, ovšem předpokládal očištění již promíšené árijské rasy, to znamená především odstranění nemocných a nehodnotných elementů z těla národa – tolik Chamberlainova posedlost.

Biologické ospravedlnění vlády vykořisťovatelské třídy a kolonizujících národů bylo již u rasových teorií obchodníků s otroky a otrokářů v 17. a 18. století ideologií nelidskosti; utlačovaný byl líčen jako živočich zásadně odlišného druhu, jako biologicky předurčený k vykořisťování a otroctví. Rasistický sociální darwinismus 19. století měl od začátku tendenci obracet učení o rasové čistotě a vzniku ras směrem dovnitř, to jest zvrátit proces promíchaní. Woltermann a Chamberlain zde měli praktické návrhy: podporovat záchranu čisté rasy skrze komplexní opatření rasové hygieny (kontrola manželství, zákazy manželství, sterilizace atd.). Tento program přebírá mocí disponující fašismus a udělá z něj nástroj svévolné tyranie.

Ale Hitlerův program utváření rasy šel ještě dále. Hitler ostře kritizoval politiku císařství násilně germanizovat podrobené národy. Byl pro jejich vyhlazení či vyhnání. Tvrdil, že si tehdy nikdo neuvědomoval, „že germanizace může probíhat jenom na zemi, ale nikdy na lidech.“37

Hitlerův program – podrobně rozepsaný v Mein Kampf – „má vést Němce k tomu, aby mimo hranice vnímali každého příslušníka cizího národa jako zvíře, podle případu buď tažné, nebo na porážku.“ Nacistický sociální darwinismus prosazovaný Hitlerem a Alfredem Rosenbergem, ideologem nacismu a pozdějším vedoucím Říšského ministerstva pro obsazená východní území (Mýtus 20. století, 1930) „čerpá z reakčního učení o nerovnosti všechny možné barbarské důsledky a dohání je k extrémnímu vrcholu bestiality.“38

Masovou společenskou základnu našel antisemitismus ve vídeňském maloměšťanstvu, především v řemeslných svazech, které se cítily existenčně ohroženy hospodářskou krizí a industrializací. Ale opravdovou hnací silou, resp. propagandisty moderního antisemitismu, byla velká jména kulturního a duchovního světa. V Německu a Rakousku to byl tehdy již celosvětově známý skladatel a dirigent Richard Wagner a historik Heinrich von Treitschke, dva vážení muži tehdejšího německy mluvícího kulturního a duchovního světa.

Von Treitschkovi se připisuje heslo „Židi jsou naše neštěstí.“ Treitschke vyvolal svým antisemitským článkem Berlínský spor o antisemitismu (1879-1881) debatu, která vstoupila do historie. Ve Vídni to byli příznivci Richarda Wagnera, kteří etablovali antisemitismus v německých národoveckých studentských spolcích, odkud se rychle vyvinul v masové hnutí vídeňské maloburžoazie. Mocný protipól v podobě sociální demokracie na rozdíl od Berlína ve Vídni ještě neexistoval, rakouská sociální demokracie byla založena až v roce 1889. Bez intervence prominentů měšťanského politického středu by antisemitismus jako hnutí maloměšťanstva v 80. letech 19. století nevzrostl v Berlíně, ale ani ve Vídni s takovou razancí.

Treitschkova antisemitská ofenziva v roce 1879 ovšem nemůže být považována za historickou náhodu: rok předtím (1878) se protestantský kněz a císařův dvorní kazatel Stoecker pokusil o založení „Křesťansko-sociální dělnické strany“ jako protipólu k tehdy ještě revoluční sociální demokracii, která rychle získávala na vlivu právě během hospodářské krize 70. let 19. století. Pokus Stoeckera a křesťanských antikapitalistů však ztroskotal na síle sociální demokracie. Až po neúspěchu Stoeckerovy Křesťansko-sociální dělnické strany intervenoval Treitschke jakožto duchovní autorita své doby antisemitských bojovým spiskem.

Jeho ofenzivě se dostalo diskrétního souhlasu nejvyšších kruhů, včetně císaře a Bismarcka, kteří tehdy společně s celou finanční šlechtou doufali v politický protipól k socialistickému antikapitalismu posilujícímu mladou sociální demokracii. Jejich moto znělo: když už antikapitalismus, tak proti „židovskému finančnímu kapitálu“, ne proti nám. Duchovní sponzoři rasismu se tehdy stejně jako dnes vyskytovali na „společenském středu“. Je zásluhou Wolfganga Benze, dlouholetého vedoucího Institutu pro výzkum antisemitismu v Berlíně, že ve své eseji Antisemité a odpůrci islámu poukázal na tuto paralelu k podněcování nové vlny rasismu v Německu, tentokrát proti islámu a muslimům.39

Krize sociálního darwinismu po roce 1945

Rasová ideologie sociálně darwinistického ražení ztrácela po roce 1945 stále více na vlivu, a to nejen kvůli vojenské porážce jejích nejdůslednějších zastánců. Po šíleném excesu průmyslově prováděného masového vraždění Židů, Romů a Sinti, Slovanů, zdravotně postižených a jiných „nehodnotných životů“ byla sociálně darwinistická ideologie zásadně zdiskreditována a uzavřena do ideologického trezoru. Ideologický obrat byl nesen dlouhým hospodářským rozmachem poválečného období. Do ústavy SRN i NDR byly v roce 1949 přijaty formulace, které zakazují rasovou diskriminaci, odpovídající formulace lze nalézt v Úmluvě o ochraně lidských práv OSN z roku 1948. Unesco ustavilo v roce 1949 výbor vědců z různých zemí, který v roce 1950 vydal prohlášení, ve němž stálo, že „ze sociálního a kulturního hlediska neexistují žádné významné rasově podmíněné rozdíly“ a že míchaní ras nemá nepříznivé účinky.

Přesto rasismus nadále existoval, i ve formě otevřeně biologicky založeného rasismu. V Jižní Africe, Rhodesii (Zimbabwe), Alžírsku, Keňi a mnoha dalších jiných koloniích vzniklých v koloniálních říších před rokem 1914 se pomocí rasistického útlaku držely u moci bílé osadnické režimy. Státem posvěcená rasová diskriminace existovala i v mnohých jiných státech, jako byly jižní státy USA nebo Austrálie a Izrael. V jižní Africe vládl až do roku 1994 režim apartheidu, který většině domorodého obyvatelstva upíral právo volit a vůbec uplatňovat lidská práva.

Vládnoucí menšina z řad evropských osadníků byla ochotna právně a politicky zrovnoprávnit africkou většinu („one man, one vote“) až tehdy, když došlo k povstáním podobajícím se generálním stávkám ve velkých dolech, pádu velké části průmyslu a dopravy a také kolapsu její ekonomické nadvlády a politické moci. Austrálie, Německo, Francie, Izrael, Itálie, Kanada, Nový Zéland, Velká Británie a Spojené státy nikdy nepodepsaly úmluvu OSN proti apartheidu z roku 1975. Tradice „bílé panské rasy“ z dob koloniálních říší nebyla dodnes všude zcela překonána.

V desetiletích od konce druhé světové války jsme svědky proměny formy rasismu: od biologického rasismu směrem k novému, kulturnímu rasismu. Krize sociálního darwinismu byla podpořena a do jisté míry urychlena pokrokem moderní genetiky. Tak, jako byla průkopnická práce Charlese Darwina použita rasisty jako údajný vědecký základ a napomohla tím biologicko-rasistickým ideologiím k „rozkvětu“, tak dnes to jsou naopak paradoxně přírodovědné objevy, které umožnily dekódování lidského genomu a vzaly tak sociálnímu darwinismu jeho zdání vědeckosti.

Antropologie mezitím na základě nálezů kostí a rozluštění genomu zjistila, že „všichni pocházíme z Afriky,“40 že světlejší kůže Evropanů je odchylkou od původně tmavší a že lidstvo nepochází z různých druhů opic (polygeneze), ale z jediného (monogeneze). Srovnávací výzkum genů všech částí lidstva ukázal, že neexistují žádné podstatné rozdíly mezi jednotlivými lidskými skupinami. Nejnovější výzkumy navíc ukázaly, že došlo k malému smíšení druhu Homo sapiens, vzešlého z Afriky, s příbuzným druhem neandrtálce. Docházelo tedy k malému míšení během 20 tisíc let před vymřením neandrtálců před 30 tisíci lety. To není dobrá zprava pro rasisty, že je nordický člověk „bastardem“ a jenom Afričané mají „rodově čisté“ geny.

Encyklopedie Brockhaus a Meyerův lexikon označují v aktuálním vydání (2006) rasové kategorie za zastaralé. Ve vydání Brockhausu z roku 1959 přitom bylo zobrazeno ještě 32 různých lidských ras – od „severského“ Evropana po jihoamerického „rudocha“. V příslušné kapitole „Lidské rasy“ se uvádělo: „přirozené podskupiny druhu člověk (Homo sapiens), vyznačující se určitými dědičnými znaky kolísajícími v určitém rozmezí.“41 Dělení lidí na určité poddruhy nebo rasy z moderní biologie a antropologie zmizelo. Elazat Barkan tedy právem mluví o „ústupu vědeckého rasismu“.42

To však neznamená, že biologie již není zneužívána pro politické účely. Sociobiologie se pokouší vysvětlit komplexní chovaní individuí a skupin lidí (homosexualita, kriminalita, alkoholismus, altruismus, egoismus) na základě genetických předpokladů, tedy jako biologicky podmíněné. Skrze zadní vrátka sociobiologie tak na scénu znovu vstupuje rasismus ve vědeckém převleku, například ve formě „vrozené xenofobie“. V Německu je tato pseudověda známá díky jménům Konrada Lorenze a jeho žáka Irenea Eibl-Eibesfeldta.43 Přesto lze říci, že řazení lidí do biologických ras je vědecky neudržitelné a ve vědeckém diskurzu již neakceptovatelné.

Jak to, že rasismus přesto existuje dál jakožto „rasismus bez ras“? Za prvé je třeba konstatovat, že rasistické teorie nebyly nikdy teoriemi „vědeckými“ a tvůrci rasistických ideologií se nikdy nedrželi pravdy nebo poznatků, ani poznatků své doby. Chamberlainovi jednou jiný vědec vyčetl, že údajně objektivní rasová určení jsou prázdná. Ten mu na to odpověděl, že to je „všechno moc pěkné (…), život nečeká, až učenci všechno pochopí.“ A dále: „Není nic bezprostředně přesvědčivějšího než vlastnictví rasy ve vlastním vědomí. (…) Aniž bych se staral o definici, dokázal jsem (…) rasu ve vlastní hrudi.“44

Takové výroky předčilo jenom vyjádření antisemitského starosty Vídně a Hitlerova mentora Karla Luegera, od něhož pochází výrok: „Kdo je Žid, určuju já.“ Kdo se ptá, kolik pravdy se najde v rasistických ideologiích, nepochopil jejich metodu. Nejde o pravdu, jde o mobilizaci nejnižších instinktů, jde o holou zvůli. Rasismus představuje mýtické učení o nadvládě árijské rasy nebo učení o méněcennosti islámské kultury. Oběti jsou zaměnitelné, metoda však ne.

I když se dá konstatovat ústup sociálního darwinismu, tak pouze proto, že šiřitelé rasistických mýtů dokázali odhadnout šance na jejich přijetí v dané historické situaci. Jazyk rasismu se přizpůsobil duchu doby, jeho obsah ale zůstává v podstatě nezměněn. Kultura nebo etnicita jsou často používány namísto až příliš diskreditujícího označení „rasa“. Proto naléhal vydavatel Sarrazinova bestselleru Německo páchá sebevraždu na autora, aby v celém textu knihy vyměnil „rasu“ za „etnicitu“.45 Etnicita nebo kultura jsou vykládány jako nezvratný osud těch, kteří jsou v nich uchyceni. Z pohledu kulturního rasismu přešly do masa a krve, staly se druhou přirozeností jejich nositelů.

Případ Sarrazin je zde mimořádně poučný, jak s ohledem na obsah jeho knihy, tak vzhledem k nakládání s jeho tezemi ve veřejné diskuzi. Žádná jiná politická kniha od Hitlerova Mein Kampf nedosáhla tak vysokého nákladu (počet výtisků 1,5 milionu do července 2012). Jádro Sarrazinova poselství tvoří starý sociální darwinismus, varování před hrozícím zánikem v důsledku nesprávné selekce nebo míšení vyšších a nižších ras (Německo páchá sebevraždu). Klíčová věta knihy zní:

„Vzorem generativního chování v Německu od poloviny 60. let nejenže není darwinovský přirozený výběr ve smyslu „survival of the fittest“, ale kulturně podmíněná a samotnými lidmi řízená negativní selekce, která v relativních i absolutní číslech rychle snižuje jediný obnovitelný zdroj, který Německo má, a to inteligenci.“46

A je to tu znovu, hrozící „degenerace“ německého národa. Sarrazin samozřejmě to slovo nepoužívá, ale myslí to tak. „Německo se zmenšuje a hloupne,“ píše Sarrazin hned v úvodu.47 Proč? Protože geneticky hloupí v Německu, lidé z muslimských zemí, Blízkého východu a Afriky, mají vysokou míru porodnosti, a rychle tak vytlačují lidi s inteligentními geny. Sarrazin to popisuje takto:

„Kulturní cizost muslimských přistěhovalců bychom mohli relativizovat, kdyby tito migranti vykazovali zvláštní kvalifikační a intelektuální potenciál. To ale není vidět. 48 Spíše jsou zde náznaky opaku. U migrantů z Blízkého východu hraje také významnou roli genetické zatížení – podmíněné u nich běžným svazkem mezi příbuznými – které je zodpovědné za nadprůměrný podíl různých dědičných chorob.“49

Ale Německo prý může hrozící zánik ještě odvrátit, pokud bude působit proti hrozícímu hloupnutí skrze míšení ras a zastaví imigraci z Blízkého východu a Afriky. Co se však stane s těmi čtyřmi miliony muslimů, kteří zde již žijí a – jak říká Sarrazin – jsou „hospodářsky neužiteční“ – s „Araby a Turky, kteří nemají jinou produktivní funkci než obchod se zeleninou?“ I k tomu měl návrh v rozhovoru s časopisem Lettre International: tito „musejí odrůst.“ Čtenář chápe: muslimové se v naší zemi dají integrovat pouze tak, že postupně vymřou. Sarrazin zde argumentuje velmi podobně jako Hitler a jeho učitel Chamberlain: společenský pokrok je možný jen tehdy, pokud se zastaví a zvrátí proces míšení Němců s méněcennými rasami.

Jeden z redaktorů Frankfurter Allgemeine Zeitung Christian Geyer k tomu správně poznamenal: „celá kniha se čte jako pamflet proti muslimům na genetickém základě. (…) Německo páchá sebevraždu vypráví příběh zániku jednoho národa.“ A ptá se: „Za tento zánik má nyní zodpovídat šest procent populace představovaných muslimy. Otázkou je, co udělalo zbylých 94 procent v posledních desetiletích pro budoucnost své země?“50

Sarrazinův scénář zániku připomíná Treitschkovu antisemitskou intervenci z roku 1879: „Židé jsou naším neštěstím.“ Tato slova se ujala a stala bojovým sloganem antisemitismu na desetiletí. Sarrazin chodí ve šlépějích Treitschkeho. Jenom to tentokrát nejsou Židé, ale muslimové, kteří jsou německým neštěstím.

Strašák islámu

V roce 1988 se odcházející velitel NATO John Galvin rozloučil větou: „Studenou válku jsme vyhráli. Po sedmdesátileté odbočce se dostáváme ke skutečnému konfliktu posledních 1300 let: a tím je velká konfrontace s islámem.“ Zde promluvil generál, který si dělal starost, že by brzy mohl armádě chybět nepřítel, kterému vděčí za svou existenci. Pár let na to, v roce 1993, zveřejnil Samuel Huntington, dřívější poradce na americkém ministerstvu zahraničí, esej s názvem Střet civilizací. V něm předpovídal, že svět se po konci studené války ocitá před novou povahou konfliktů, totiž konfliktů mezi kulturami, nikoli státy.

Rok předtím vedly USA pod vedením George Bushe seniora první válku s Irákem. Na pozadí stál již dlouho doutnající konflikt o nadvládu v arabském světě a kontrolu nad nejbohatšími ropnými poli na světě. Boj o ropu vypukl otevřeně a trvá dodnes. Huntingtonova kniha se stala politickým šiboletem jedné epochy. USA a spolu s nimi státy NATO využily porážky a oslabení starého rivala Ruska, aby získaly dominanci na územím „černého zlata“. Strašák islámu byl velmi užitečný a poskytl vojensko-strategické ofenzívě vyšší požehnání boje za demokracii a lidská práva. Tuto funkci si „střet civilizací“ a strašák islámu podržely dodnes.

RoboCopy_1

Legitimizace imperiálního dobyvatelství je ale pouze jedním z aspektů. Permanentní válečný stav mezi západními a islámskými zeměmi (Irák, Somálsko, Afghánistán, Pákistán, Libye a možná i Írán a Sýrie) vytváří zároveň pozadí pro obrat tohoto konfliktu dovnitř směrem k boji proti „islámským teroristům“ a stále více také k nábožensko-kulturnímu útlaku islámské menšiny v Evropě, USA a jiných západních státech. Tvůrci nového kulturního rasismu v podobě islamofobie zde mohou oživovat staré náboženské obrazy nepřítele z dob křížových výprav a následných válečných konfliktů mezi těmito dvěma regiony (až do pozdního 17. století).

Proti žádnému jinému náboženství světa se v křesťanské Evropě nevytvořilo tolik zarputilých předsudků a nepochopení jako proti islámu. Mohammed je za lháře, který své falešné učení rozšiřoval fanaticky ohněm a mečem. Alláh za nemilosrdného tyranského boha pomsty a odplaty, který od svých věřících vyžaduje podřízenost a odměňuje násilí proti bezvěrcům. Tyto obrazy používá většina médií. Starý strach z dobytí Evropy islámem je znovu kříšen a přiživován, prokládán citacemi z Koránu vytrženými z kontextu, které mají dokazovat náboženskou netoleranci a agresivitu islámu.

Vznik islamofobie jako nové variace rasismu se v Německu uskutečnil ve dvou etapách: první etapa, nazvěme ji zahraničně politickou, začala po útocích 11. září 2001 na dvojčata (WTC) v New Yorku a následným vstupem Německa do války v Afghánistánu proti Tálibánu. Slouží legitimizaci imperialistické války za účasti Německa. Tato válka je prezentována jako osvobozenecká válka proti islámskému fundamentálnímu režimu.

Začátek druhé etapy se shoduje s vypuknutím hospodářské krize v roce 2008 a z toho vzniklých sociálních konfliktů v Evropě. Nazvěme ji vnitropolitickou, protože v první řadě je její funkcí diskriminovat islámskou menšinu v Evropě a v Německu a používat ji jako obětního beránka údajně hrozícího zániku Německa. Sem patří kampaně proti nošení šátku, proti stavbě mešit a proti právu na obřízku, rituální varování ministra vnitra před terorismem a jeho inscenované razie v mešitách za pomoci policie, debata o integraci na základě Sarrazinovy knihy a v neposlední řadě kampaň za sesazení spolkového prezidenta Christiana Wulffa vedená novinami BILD. Během kampaně o integraci otiskoval BILD po několik týdnů texty od Sarrazina a produkoval titulky jako „Německo hloupne a chudne“. Angela Merkelová se na vrcholu této debaty zaměřené proti muslimům vyjádřila: multikulturní soužití „absolutně selhalo“. Vedoucí politici CSU a CDU zpívali stejnou písničku, Horst Seehofer (CSU) prohlásil multikulturní soužití za mrtvé a hájil „německou vedoucí kulturu“ (Leitkultur). Odvolaný prezident Christian Wulff by byl ještě dnes ve svém úřadě, kdyby býval nepronesl větu „islám patří k Německu,“ kterou jeho následovník Gauck v rámci jednoho z prvních aktů v novém úřadě spěšně odvolal.

Debata kolem obřízky mezitím pak také ukázala, jak úzká je souvislost mezi starým antisemitismem a novou islamofobií. V návaznosti na rozsudek kolínského soudu o obřízce, který byl vynesen proti lékaři, jenž obřezal muslimského mladíka, se po dlouhé době opět zvedla vlna antisemitských poznámek. Urputnost debaty kolem obřízky, uměle rozdmýchané rozhořčení nad utrpením muslimských a židovských dětí, je také výrazem postupující kampaně proti soužití různých kultur a pro podřízení se „ostatních“ německé a křesťanské vedoucí kultuře.

Tři etapy německého poválečného rasismu

Ptáme-li se po příčinách úspěchu Sarrazinovy knihy a jeho kampaně, nevyhneme se měšťanským médiím, která tuto knihu ještě před vydáním ohlašovala jako „zboření tabu“. Sarrazin v době zveřejnění v srpnu 2010, tehdy ještě jako člen dozorčí rady Deutsche Bundesbank, byl podporován titulními stránkami a titulky v novinách Bild a Spiegel. Proč? Vracíme se zpátky k Horkheimerově a Adornově otázce po klíčových skupinách, po těch, kteří profesionálně vytvářejí z myšlenek vládnoucí třídy myšlenky vládnoucí.

V prvních desetiletích po válce se tyto skupiny obešly bez rasismu. Se jménem Adenauer není spojen antisemitismus nebo jiné rasismy, ale antikomunismus. Antisemitismus nezmizel, přežil tak, jako přežili i nacisté. Vykonavatelé holokaustu si nasadili nový kabát, zůstali ve svých původních úřadech nebo dostali nové. Antisemitismu a antisemitům se dostalo tolerance, pokud se příliš nahlas nehlásili ke svým starým zločinům.

V letech 1955 až 1974 přišly do Německa 4 miliony „gastarbeiterů“ na pobídku německého průmyslu. Byli vítáni. Tehdy nebylo nikde slyšet varování před „pomíchanou společností“, jak se ozývala v 90. letech ze strany vedoucích pravicově konzervativních politiků, dokonce ani ze strany NPD sílící od poloviny šedesátých let (Národnědemokratická strana Německa). „Cizinci“ prostě nebyli politickým tématem.

To se změnilo v polovině 70. let s návratem krize a masové nezaměstnanosti. „Příliš mnoho cizinců“ se stalo problémem, mezi lety 1973 a 1993 došlo k četným zpřísněním imigračního zákona. Od imigrační bariéry v „zatížené“ obytné čtvrti v roce 1973 za kancléře Willyho Brandta přes „Rückkehrprämien“ (finanční motivace přistěhovalců k navrácení do vlasti) v krizovém roce 1982 za spolkového kancléře Helmuta Schmidta až po zrušení garantovaného práva na azyl za spolkového kancléře Helmuta Kohla s podporou opoziční SPD v roce 1994. Nerovnost migrantů byla státně institucializována. Již v roce 1983 zahájili politici CDU a CSU kampaň ve znamení „na palubě už je plno“ proti uprchlíkům („azylantům“).

První etapa xenofobie v 80. letech plynule přešla v nepřátelství vůči žadatelům o azyl, přesněji řečeno se jednalo o novou fázi obecné xenofobie. Na začátku 90. let našli konzervativní vládní politici a organizované nacistické skupiny vzájemnou výhodnost: jedni využívali ty druhé. NPD a republikáni se opírali o xenofobní hesla konzervativních politiků a Kohlova vláda zase využívala nepokoje na způsob pogromů v několika východoněmeckých městech v letech 1991/92 (Hoyerswerda, Rostock-Lichtenhagen, Halberstadt) proti lidem hledajícím azyl a jiným migrantům, aby zatlačily na hlasy opoziční SPD pro zrušení garantovaného práva na azyl. SPD se poslušně podrobila.

Protest milionů spolkových občanů proti pogromům a žhářským útokům (Solingen, Mölln, Lübeck, Ludwigshafen) prozatím ukončil tuto druhou vlnu xenofobního rasismu, která vešla do historie jako kampaň proti přílivu azylantů. Ještě před vypuknutím předvolebního boje v roce 1994 pozastavila CDU s tehdejším generálním tajemníkem Heinerem Geisslerem kampaň o azylantech, protože při volbách do zemských sněmů v roce 1993 z ní profitovali fašističtí republikáni a dostali se do několika zemských sněmů. To byl rozhodující důvod pro ukončení kampaně ze strany vedení CDU a CSU.

Zatím poslední vlnu rasismu v Německu představuje islamofobie. Jde o přechod od kulturního k nábožensko-kulturnímu rasismu. Xenofobii vždy posilovaly argumenty, jejichž součástí bylo tvrzení, že vývoj německé společnosti ohrožuje „příliš mnoho“ cizinců jakožto reprezentantů cizí kultury. Tyto postoje se zakládaly na takovém chápání kultury, které vždy náleželo reakčně-křesťanské kultuře, jež si s sebou nese nárok na univerzální platnost. První a druhé etapě poválečného rasismu však chyběla ucelená ideologie, rasistický pohled na svět, kterým disponovala ideologie sociálního darwinismu. V nové etapě se však tato mezera zaceluje. Sarrazinova kniha a spousta jiných islamofobních stanovisek se odlišují svou „vyslovitelností“ podle motta „tohle se snad říkat smí“. Vyloučení a diskriminovaní jsou popisováni jako v podstatě permanentně méněcenní, ať už z důvodu své příslušnosti k islámské kultuře, jak argumentuje Sarrazin, nebo z důvodu své kultury a genů. Přitom je zcela irelevantní, jestli se místo o „rase“ mluví o „kultuře“, protože „kultura“ je interpretována esencialisticky jako něco substanciálního a nezměnitelného. Příklad Sarrazina ukazuje, že pojmy „rasa“ a „kultura“ lze hodnotit jako zaměnitelné a že „etnikum“ nebo „kultura“ jsou často použity namísto „rasy“ pouze z politicko-taktických důvodů.

Ne všude v Evropě prošel rasismus těmito epochami a ne všude stojí dnes islamofobie tolik v popředí rasistické ideologie a praxe jako v Německu. Fašistická pravice (NPD, republikáni, Pro Deutschland) zaměřila již v polovině uplynulého desetiletí své volební kampaně na tuto novou dominantní formu rasismu. I zástupci konzervativní pravice jako ministr vnitra Friedrich (CSU) soustředí svůj rasismus na islamofobii. To ovšem neznamená, že by už neexistovaly starší formy nebo by už nebyly relevantní. Avšak empirické studie Heitmeyera a jiných ukázaly, že například antisemitismus ztratil na významu. Příčinou je, že tato forma rasismu je zpravidla společenským středem a názorovými vůdci vládnoucí třídy schvalována. Ve východní a jihovýchodní Evropě hraje hlavní roli antisemitismus a anticiganismus (Maďarsko, Česko – v současnosti však v ČR zažíváme enormní vzestup islamofobie, který svojí razancí výše zmíněné typy rasismu aktuálně převyšuje – pozn. red.). V Řecku se nová vláda konzervativců a pravicových sociálních demokratů (tehdy Nová demokracie a PASOK – pozn. red.) pustila do rozsáhlé kampaně. V tom ji podporují a ještě předhánějí fašisté ze strany Zlatý úsvit.

V celé Evropě vedlo vypuknutí finanční a hospodářské krize v roce 2008 a její proměna v zostřující se permanentní krizi eurozóny k tomu, že vládnoucí třída nebo její části (klíčové skupiny) chtějí rasismus učinit společensky přijatelným a schopným oslovit většinu. Opět potřebují obětní beránky a obávají se solidarity v třídním boji zdola, která by mohla ohrozit jejich nadvládu. Jak jinak se dá vysvětlit, že masová média jako Spiegel a Bild pomáhali několik týdnů propagovat sociálně darwinisticky argumentující rasistický škvár. Strach z islamizace Německa a Evropy je krajně zcestnou myšlenkou, nevychází z krizových zkušeností, je konstruován cíleně a šířen částí buržoazních politiků a médií na veřejnost.

To nevylučuje, že i tato forma rasismu se neosamostatní od svých nositelů z řad buržoazie a nestane se nástrojem zdivočelého maloměšťasntva, které by bylo přesvědčené, že v rasismu a rasovém boji našlo řešení svých problémů. Konflikt malé ultrapravicové strany Pro Deutschland a ministra vnitra Friedricha okolo uvedení rasistického a islamofobního filmu natočeného občanem USA již takovéto osamostatnění naznačuje, tak jako koště v Goethově básni Čarodějův učeň, ve které učeň na konci zvolá: „Pane, nouze je veliká! Duchů, které jsem vyvolal, se teď už nezbavím.“

Rasismus v NDR

Když v roce 1991 v Hoyerswerdě napadl dav 500 rasistů ubytovnu bývalých smluvních pracovníků z NDR, většinou Vietnamců, vybíjel svou zlobu kvůli hrozící ztrátě pracovních míst na nesprávném cíli. Úrodnou půdu výbuchu poskytla Kohlova vláda poté, co v průběhu několika málo let „odmontovala“ 80 procent průmyslu bývalé NDR, a nyní pro odvedení pozornosti a podvázání třídních bojů zdola zinscenovala kampaň proti přílivu azylantů („loď je plná“). Smluvní pracovníci z ciziny ztratili práci v  blízkém lužickém hnědouhelném revíru jako první. To, co vypadalo jako spontánní pogrom, bylo připravováno a provedeno místními nacistickými skupinami. Nicméně, nacisté mohli navázat na rasistickou tradici v NDR, která se projevovala i v zacházení se smluvními pracovníky.

V roce 1989 žilo v NDR zhruba 190 tisíc cizinců, z toho asi 94 tisíc smluvních pracovníků. Nejpočetnější skupinu mezi nimi tvořilo 60 tisíc pracovnic a pracovníků z Vietnamu. Dostávali zpravidla – podobně jako migranti v SRN – monotónní, nehygienické nebo namáhavé práce, o které mezi občany NDR nebyl velký zájem. Pokud nesplnili pracovní normy nebo pokud porušili „socialistickou pracovní morálku“, hrozilo vyhoštění do země původu. V případě těhotenství stály smluvní pracovnice před volbou mezi vynuceným přerušením těhotenství a nuceným návratem do vlasti. Tito smluvní dělníci a dělnice žili v izolaci od německého obyvatelstva v kasárnách nebo ubytovnách.

Kontakty s místním obyvatelstvem byly zakázány nebo podléhaly povolení a ohlašovací povinnosti. Jejich životní podmínky tak zůstávaly většině obyvatelům NDR vzdálené, přistupovalo se k nim buď lítostivě nebo povýšeně. Vietnamcům se mezi lidmi říkalo „Fidžijci“. Jakákoliv integrace byla výslovně nežádoucí, platila věková hranice 35 let, pobyt byl omezen na tři až pět roků. V posledních letech NDR existovalo vládou a státem vysloveně podporované nepřátelství vůči Polákům, navzdory hlásanému porozumění mezi sbratřenými národy spřátelených socialistických zemí (ku příkladu vtipy o Polácích v televizi). To plnilo i účel svádění výpadků v zásobovaní na „koupichtivé Poláky“, díky čemuž měla být vláda z obliga.

Diskriminační zacházení se smluvními zaměstnanci vyvolává otázky: jestliže je rasismus jevem kapitalistického systému, jak je tedy možné, že se vyskytoval i v socialismu, ne jenom jako pozůstatek z předsocialistických dob, ale jako produkt samotné společnosti NDR? Jsou socialisté, kteří vidí v NDR socialistický stát, ve kterém nebylo ani vykořisťování, ani sociální nerovnost. Zároveň nezpochybňují, že v NDR existoval strukturální rasismus, který nebyl jen pozůstatkem z minulosti, nýbrž vznikl v NDR samé. Vyvozují z toho, že příčiny strukturálního rasismu leží mimo ekonomické společenské podmínky. Ve skutečnosti se to má přesně obráceně.

V NDR neexistovalo sice osobní vlastnictví výrobních prostředků, přesto však nebyly tyto prostředky zespolečenštěny, protože sám stát nebyl zespolečenštěný, nebyl skutečným státem dělníků a rolníků. Stát jako vlastník výrobních prostředků byl kolektivním majetkem byrokratické třídy. I v NDR existovala sociální nerovnost a vykořisťování dělnické třídy. Dělníky vytvářená nadhodnota se vymykala jejich kontrole a rozhodování o tom, jak nakládat se společenským bohatstvím, bylo mimo dosah těch, kteří ho vytvářeli, stejně jako v zemích s kapitalistickými poměry a soukromým vlastnictvím. Proč se smluvní pracovníci neměli mísit s domácí dělnickou třídou? Vládcové NDR rozhodně nebyli ochotni připustit jednotu nižších tříd. V NDR fungovalo ekonomické vykořisťování, sociální nerovnost a tím pádem i útlak žen a etnických menšin.

Bojovat proti rasismu

Marx a Engels nezakončili svůj Komunistický manifest zvoláním „utlačovaní všech zemí, spojte se!“, nýbrž: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Utlačované skupiny lidí jako gayové a lesbičky, muslimové nebo i ženy pocházejí z vícero různých tříd; existují muslimové bohatí i chudí, homosexuální dělníci i homosexuální kapitalisté. Jednota utlačovaných skupin je tedy vždy také jednotou mezi lidmi z různých tříd.

Tato jednota je křehká a iluzorní: bohatí příslušníci utlačované skupiny trpí zpravidla útlakem „své“ menšiny méně. Když buržoazní zástupci této menšiny převezmou v boji proti útlaku vůdčí roli, stává se to překážkou a politickým omezením úspěšného boje. Tím nemá být řečeno, že by měl být boj proti rasismu upozaděn a místo toho veden jen „čistě třídní boj“. Právě naopak: socialisté musí podporovat všechny boje utlačovaných menšin. Boj proti rasismu se tak může stát důležitým zdrojem třídního boje za překonání kapitalismu.

To ale předpokládá politické síly organizované socialisty, schopné spojovat boje proti útlaku s bojem proti vykořisťování a proti kapitalismu. Toho budou socialisté schopni pouze tehdy, pokud se budou od začátku aktivně a iniciativně podílet na antirasistických protestech, bojích a demonstracích. Máme silné argumenty: utlačovaná menšina migrantů, muslimů nebo uprchlíků bude sama o sobě příliš slabá, aby mohla zvítězit; jenom společně s jinými utlačovanými vrstvami a především společně se všemi vykořisťovanými lidmi mají šanci. V Německu proběhla v roce 1973 ve velké automobilce v Pierburgu u Neussu úspěšná stávka dělnic u pásu, z velké většiny migrantek. V průběhu stávky se jim podařilo přetáhnout na svou stranu německé kvalifikované dělníky a tato jednota byla klíčem k jejich vítězství.

Mezi socialisty i ve straně Die Linke existují dnes ale dvě politické překážky, které stojí v cestě takové třídní perspektivě antirasismu. Na jedné straně je tu argument, že nemůžeme a nesmíme podporovat muslimy zpátečnického náboženského smýšlení, na straně druhé představa, že musíme bojovat za změnu životních podmínek, „kvůli kterým takové (vylučující – pozn. aut.) postoje vůbec vznikají,“ a nikoliv onálepkovávat lidi s xenofobními postoji jako rasisty a bojovat proti nim.51

Oba argumenty jsou mylné. K prvnímu argumentu: když bojujeme společně s mladými muslimy, kteří chtějí chránit své mešity před rasisty, jsou v tu chvíli jejich náboženské názory zcela nepodstatné; jsme bezpodmínečně na jejich straně. Začneme-li však stanovovat podmínky ve smyslu, že muslimové nesmí věřit tomu či onomu nebo to či ono hlásat, nechováme se v zásadě jinak než rasisté, kteří jim berou právo nerušeně a v rovnoprávnosti s jinými náboženstvími praktikovat svou víru, a to i veřejně. Při stávce bychom také neargumentovali, že podílet se mohou jenom pokrokoví dělníci, nikoliv však ti, kteří jsou ku příkladu pro znovuzavedení trestu smrti nebo zastávají homofobní či xenofobní názory. Každé velké sociální hnutí bude zahrnovat i lidi reakčně a zpátečnicky smýšlející. Až jejich účast na společném emancipačním hnutí otevírá možnost překonání reakčních náhledů.

Také z tohoto hlediska je mimochodem pojem „nepřátelství na základě skupinové příslušnosti“ politickou překážkou. Tu či onu z oněch dvanácti forem tohoto nepřátelství najdeme zcela jistě u velké většiny lidí. Naděje, že se lidé skrze sebereflexi nebo skrze skupinové vzdělávací experimenty postupně osvobodí od všech předsudků, je idealistická, iluzorní. Směs progresivních a zpátečnických idejí je u každého člověka odlišná. Pouze ve společných bojích proti kapitalistům, proti útlaku, proti buržoaznímu státu se otevírá šance zpátečnické ideje zničit. To platí pro reakční rasistické ideje stejně jako pro zpátečnické ideje náboženské.

Druhý přístup, který k potírání rasismu sází pouze na zlepšení materiálních životních podmínek, je však stejně chybný. Samozřejmě by bylo pěkné skoncovat s ekonomickými a sociálními nerovnostmi, které teprve rasistům umožňují šířit svůj jed. Ale lidé se nestanou jen tak rasisty, když přijdou o práci, jsou v prekarizovaném pracovním postavení nebo mají strach z uzavření podniku. Stávají se rasisty, protože si ráno každý z nich koupí noviny, které mu sdělují, že Německo chudne a hloupne, protože je příliš mnoho muslimů. Přebírají vysvětlení, která jim podávají společnost, politici, média a profesionální tvůrcové idejí vládců, zkrátka:

Reprodukují dominantní a společensky rozšířený názor. Jejich obavy nevycházejí z reality, a právě proto je těžké jim je vymluvit pouhými protiargumenty. Rasisté samozřejmě také mohou být oběťmi kapitalismu, ale nejsou rasisty kvůli tomu, že jsou oběťmi, ale protože mají potřebu najít řešení svých existenčních starostí, a nenarazili na jiné odpovědi, než jaké jim nabízejí ti, co vládnou. Stávají se na ulici, v práci i ve svém sousedství pachateli v zájmu vládců a proti zájmům vlastním.

Takové lidi zpravidla neovlivní ani sebelepší argumenty či kontakt s těmi, které nenávidí. Model kontaktu jakožto pedagogické metody má své hranice. Na otázku, zda je pro výměnu německých a izraelských studentů, aby se odbouraly antisemitské předsudky, odpověděl Adorno v přednášce přednesené v roce 1959 před Koordinační radou pro křesťansko-židovskou spolupráci, že není proti, ale moc si od toho neslibuje. „Příliš se přitom vychází z předpokladu,“ pravil, „že má antisemitismus něco zásadního společného s Židy a může být pomocí konkrétních zkušeností s Židy přemožen.“52

Samozřejmě se budeme snažit čelit rasistům i dobrými argumenty. Ale je rozdíl, jestli je potkáváme jednotlivě v podniku, v hospodě nebo u politického stánku, nebo jestli organizovaně utlačují druhé a spojují se do politického hnutí, aby táhli v průvodech před mešity a ubytovny žadatelů o azyl a terorizovali tam lidi. V okamžicích, kdy v roce 1992 v Rostocku-Lichtenhagenu rasistický dav několik dní obléhal uprchlíky a bývalé smluvní pracovníky NDR z Vietnamu, zapaloval jejich obydlí a 130 Vietnamců jen o vlas uniklo smrti uhořením, by protirasistické argumenty nepomohly. V letech 1991 až 1993 otřásaly republikou pogromové útoky na uprchlické ubytovny a na příbytky migrantů.

Ve filmu Woodyho Allena „Manhattan“ poznamenává představitel hlavní role Isaac Davis během večírku na podporu ženských, že v New Jersey hodlají demonstrovat nacisté. Jeho partner upozorní na „opravdu zničující“ satirickou esej v New York Times, načež on odpovídá „Satirický článek, to je hezké, ale dlažební kostky a basebalové pálky to teprve vystihnou. (…) je těžké týpkovi, co nosí kanady, odpovídat satirou.“53 Doplňme basebalové pálky bojovným masovým hnutím proti rasismu, a již jsme blíže řešení. Několikamilionové „Hnutí světelných řetězů“ (1993-94) proti rasismu a proti humbuku kolem „přílivu azylantů“ tehdy na veřejné mínění zapůsobilo. Během několika měsíců se počet lidí, kteří projevovali pochopení pro rasové násilí, snížil o polovinu.

Antirasistická hnutí jsou však nakonec předurčena k nezdaru, pokud nejsou s to docílit propojení s třídním bojem. Ekonomické třídní boje nejsou náhražkou za boje proti utlačování etnických, národnostních, náboženských nebo z důvodu sexuální orientace diskriminovaných menšin. Ale třídní boj dělnického hnutí za vlastní osvobození od kapitalistického vykořisťování je jediným pojítkem, které může dát všem utlačovaným vyhlídku na vítězství.

Karl Marx to ve svém slavném vyjádření k založení První internacionály formuloval slovy, „že ekonomické podrobení dělníka tím, kdo si přivlastňuje výrobní prostředky, tj. zdroje života, stojí u kořene poroby ve všech jejích podobách“ a „že ekonomická emancipace dělnické třídy je proto velkým konečným cílem, jemuž musí být každé politické hnutí coby prostředek podřízeno.“54

Totéž platí i pro politické hnutí proti všem formám rasistického útlaku. Rasismus provázel kapitalismus od jeho vzniku. Rasismus – znevažování lidí jiného původu a kultury – má ponižování, vyhánění a vyhlazování diskriminovaných skupin vždy latentně v programu. V konečném důsledku může být poražen pouze spolu s kapitalismem. Antirasismus se naopak muže stát velkou inspirací ohroženým menšinám, aby se postavily proti kapitalismu, který jim nastavuje svůj ohavný škleb.

Z německého originálu Rassismus im Wandel vydaného na portálu www.marx21.de
přeložila Lenka Štěpánková.

Editovali Adam Bartoš a Martin Churáň.
Vyšlo v Solidaritě 102, červenec – srpen / 2015

Převzato z http://solidarita.socsol.cz/2015/teorie/promeny-rasismu